Proč jsem vysadila mentální Imodium a začala psát blog?

Doba čtení: 4 minuty.

Třicet tři. Tolik pomyslných svíček jsem sfoukla na svém narozeninovém dortu. V reálu jich tolik nebylo, protože se na ten dort jednoduše nevešly. Chtěla jsem tím podotknout, že po nabytí Kristových let a zkušeností tak na tři životy, jsem se cítila již natolik erudovaná, abych přestala užívat své mentální Imodium a dala průchod svým myšlenkovým pochodům. 

Chtěla bych se s Tebou podělit o část ze své cesty, která mě zavedla k založení blogu, a ukázat, že i když někdy nevíš kudy kam, s odstupem času se cesta vykrystalizuje.

Jako dítě jsem neměla takový ty vizionářský řeči o tom, že až budu velká, budu to a ono. Bavilo mě milion věcí. Třeba ježdění na koni. Milovala jsem i ostatní zvířata, i když mě každou chvíli nějaký pokousalo. Měla jsem ráda módu a tvoření, ale bylo mi řečeno, že jako návrhářka se neuživím. No Vera Wang nebo Karl Lagerfeld by mohli vyprávět, že?

Nakonec jsem vystudovala politologii. Ve druháku jsem odjela na Erasmus do Španělska a protože miluju výzvy, neuměla jsem ani slovo španělsky. Na otázku „kdy se to jako hodlám naučit“, jsem odpovídala, že v letadle. Znáte takový to, že když hodíš rybu do vody, tak plave? Tak si představte, že do tý vody hodíte třeba kočku… nakonec jsem se přesvědčila, že nic není nemožné a navíc objevila lásku k cestování a cizím kulturám.

S ohledem na obor studia jsem chtěla dělat v diplomacii, ale s blížícím se termínem státnic se moje ambice snížily na „vezmu cokoliv, hlavně ať je na nájem“. Moje první práce byla Relocation Consultant. Absolutně jsem na začátku netušila, o co se jedná. Ukázalo se, že budu pracovat se zahraničními manažery, kteří se pracovně přesouvají do ČR.

Jako čerstvý absolvent jsem byla do běžného života víceméně nepoužitelná, ale rychle jsem zjistila, že administrativa není můj styl. Co mě ale zaujalo byly pracovní smlouvy mých klientů, u kterých se měsíční plat točil až v šestimístných cifrách. Řekla jsem si, že když můžou oni, můžu já taky a začala jsem hledat způsob, jak se dostat do korporátu. Chtěla jsem žít život svých klientů. 

Tak nějak přirozeně jsem se dala na osobní rozvoj. Úplně mě to pohltilo, protože psychologie mě bavila už od střední. Fascinovalo mě, jak funguje lidský mozek, jak se formuje lidské chování a jak může psychika ovlivňovat zdravotní stav. K oblasti zdraví jsem díky rodičům, lékařům, měla blízko od dětství a po jejich vzoru jsem chtěla pomáhat ostatním.

Postupně jsem začala dovednosti z kurzů koučování a energetické psychologie zkoušet na sobě. Po osmělení se jsem pomáhala i jiným. Bavilo mě to a naplňovalo mě, že se lidé díky tomu, co dělám, cítí lépe. Opustit teplé místečko a vyměnit ho za nejistotu s vlastním podnikáním jsem si zatím netroufla. Taky jsem cítila, že nejdřív potřebuji být v pohodě sama se sebou, abych od svých problémů neutíkala k problémům klientů. A chtěla jsem ještě nabrat pár zkušeností z byznys prostředí.

Za čas jsem se dostala do velké mezinárodní farmaceutické společnosti, do které jsem chtěla úplně nejvíc. Bylo mi jedno, že se jednalo o nižší pozici. Byla to příležitost, jak přemostit z firmy bez kariérní budoucnosti do světa otevřených možností. Připravovala jsem globální smlouvy ke klinickému testování a získala zkušenosti s řízením týmu, optimalizací procesů a pozadím klinických studií. První půlrok jsem si užívala mezinárodní prostředí, super kolegy a kávovar v kuchyňce 🙂  Hned třetí den jsem také potkala budoucího manžela, ale o tom někdy příště 🙂

Mým zbožným přáním byl marketing. K překvapení tehdejšího šéfa jsem si to zadala i do cílů na další rok a našla si ve firmě mentora. Bylo potřeba udělat další mezikrok. S jasným záměrem jsem za necelý rok putovala do byznys oddělení onkologie, abych se stala executive asistentkou.

Byla to tvrdá škola. Vedení sestávalo z old school manažerů, kteří mi dávali jasně najevo, kde je moje místo. Říkala jsem jim „kádroši“. Nadřízená mi naložila práci pro tři lidi a zapojila mě, jakožto „mladého talenta“, snad do všech firemních iniciativ. Díky bohu, že mi ještě nebylo přes třicet a měla jsem dost sil na to to přežít. 

Po dvou letech, milionu extra aktivit a konečně vydobytém respektu kádrošů, jsem odešla do nové firmy. KONEČNĚ do marketingu. Dostala jsem šanci navzdory striktním požadavkům, které jsem nesplňovala. Měla jsem jen silné odhodlání a přesvědčovací schopnosti perských obchodníků s koberci. První rok byla vojna. Musela jsem se naučit jak marketing, tak fyziologii, abych byla schopná mluvit s lékaři a připravovat materiály pro obchodní tým. Konečně jsem ale žila život svých bývalých klientů. 

Obětovala jsem vše, abych si zajistila uznání, nezávislost a pohodlný život. Moje vztahy ale tak trochu připomínaly řeckou tragédii. Po čase jsem si všimla, že v tom nejsem sama. Měla jsem okolo ženy, které měly na první pohled všechno – krásu, zdraví, úspěch. Navíc byly chytré a vtipné. Ze začátku jsem k nim vzhlížela. Ale všechny byly single. Začla jsem se ptát sama sebe, jestli chci opravdu všechno obětovat kariéře na úkor rodiny.Něco v mém uvažování se změnilo. Byla to dlouhá cesta, ale happyend nakonec přeci jen přišel 🙂

Když jsem odešla na mateřskou a vystoupila z identity manažerky, tak se mi vyjasnilo. Přestala jsem se bát „co tomu řeknou ostatní“ a došlo mi, že je toho tolik, co bych chtěla sdílet – ať už z pracovní sféry, tak z oblasti vztahů. Navíc jsem chtěla jít příkladem i svým dětem.

A tady je. MŮJ BLOG, protože:

• Jsem cítila, že už je ten správný čas.
• Jsem se na svojí cestě několikrát utvrdila v tom, že mojí vášní je psaní a tvoření, ale i psychologie a oblast zdraví.  Zejména využívání poznatků z psychologie, neurovědy, fyziologie, spirituality, kvantové fyziky a zdravého životního stylu v každodenním životě.
• Mi upřímně záleží na dobru ostatních a naplňuje mě práce s lidským potenciálem.
• Chtěla jsem si konečně vytvořit něco, v čem budu svým pánem.
• A taky jsem hrozně ukecaná a bylo na čase, abych se podělila o pár životních mouder a nevyžádaných rad 😀 😀 😀

Chtěla bych Tě inspirovat k tomu, že sny nemusíš jen snít, ale i žít naplno.

S láskou,

Margaret