S dvojčaty po Mexiku: Jak to bylo dál?

Pokud jste sledovali mou telenovelu „S dvojčaty v Mexiku“, možná vás napadlo, kde nám je teď asi konec. Odpověď zní: na vesnici 🙂 Pojďme se podívat jak to bylo dál po návratu. Bylo to dost výživný! A jelikož je na konci roku moderní dělat si různý vision boardy, manifestace a vybírat nějaký slovo pro další rok, tak u mě je to jednoznačně: CHCI ZASE ŽÍT. 

LIBERECKÝ AZYL

Po návratu do Čech jsme strávili čtvrt roku u mojí rodiny v Liberci. Do doby, než se nám developer uráčil předat klíče od domu – zpoždění „jen“ půl roku. V Liberci to byly zlatý časy –sice si na nějaký delší hlídání Krakenek nikdo moc netroufl, ale měla jsem okolo sebe rodinu, nepřipadala si tak izolovaně a dostávali jsme infuze v podobě domácí kuchyně. 

Pár metrů od nás bydlí moje kámoška z gymplu, kterou jsem potkala vloni na srazu poprvé po 15 letech. A zjistily jsme, že máme obě dvojčata – obě holky a ve stejným věku. Dobrá náhoda. A tak jsme se sem tam sešly s naší omladinou (a flaškou vína, abysme to nějak přežily) u nich nebo u nás na zahradě a nebo vyrážely na nějaký hřiště. 

SUVENÝR Z MEXIKA

Koncem května mě zmohla střevní viróza, která mi nasedla na nachlazení. U doktora jsem zmínila, že jsme přijeli z Mexika a tak mi udělali všemožná testy. A náhodou přišli na to, že jsem si dovezla nechtěný suvenýr – améby a giardie. Přesně ty parazity, ze kterých jsem měla hrůzu! Oh no, oh no, oh no no no.

Následovalo značně dehonestující kolečko poskytování vzorků (vy víte čeho) a konzultací s parazitologem. Nakonec musel vzorky poskytnout i pantáta a holky. A tak jsme klesli na úroveň sdílení tipů, jak ten vzorek co nejlíp odebrat. Ať žije romantika 😀 Pantáta a holky z toho naštěstí vyvázli bez újmy. Odnesl to holt ten nejslabší článek. Takže jsem musela přetrpět 2-týdenní léčbu, po který mi bylo neskutečně zle. V ČR totiž nejsou zaregistrovaný žádný antiparazitika tak, jako je to běžný v Mexiku. A tak jsem musela brát střevní chemoterapeutika. Hnus fialovej, velebnosti. 

SPLNĚNÝ SEN NEBO NOČNÍ MŮRA?

V polovině července jsme umilostněně dostali klíče od vysněného domu, na který jsme čekali přes dva roky. Na začátku jsme tam měli jen kufry, matraci a teplou vodu. Postupně nám dodělali kuchyň a ložnici. Koupili jsme jídelní stůl a zahradní nábytek. Zaseli trávu. Koncem léta přijel i gauč. Velkou devizou naší lokality jsou sousedi – vesměs lidi v našem věku, s malými dětmi a tedy i s podobnými problémy. Mínusem je to, že je to vesnice, kde chybí služby a všechno je dál. Jestli jsem si už v Praze připadala na mateřský izolovaně, tak tady je to hotový Alcatraz.  

Pantáta chodí do officu a já s holkama nikde sama moc nemůžu, protože bych je pak lovila bůh ví kde. Navíc mi rychle došlo, že čím větší nemovitost, tím víc starostí, nikoliv la dolce vita. Větší splátky, víc místností k úklidu, zahrada, popelnice. A jako správná žena v domácnosti ještě třikrát denně vyvářím. 

Moc tý mojí depce nepřidalo ani to, že nám tam půl roku pořád lezli dělníci kvůli nedodělkům. Všechno jsem s nima vyřizovala já, protože za A) jsem přeci doma a oni to vědí. Takže prostě zkouší kdy se jim zachce, jestli někdo otevře. Za B) pantáta nemluví česky a dělníci zas nevládnou angličtinou. Jako je to děsný klišé, ale stala se ze mě zoufalá manželka. Vlastně ani to ne. Zoufalá snoubenka. Zelená vdova. Ve zlatý, nezařízený, kleci 😀

Jednou nám taky jeden dobrák od kosti nedovřel trubky k bidetové spršce. Takže se večer ozvala rána jak z děla. To když vztlak vody vyrazil spršku ze zdi. Ta narazila do té protější a udělala v ní díru. Do tří minut jsme měli v koupelně, šatně a ložnici veřejné koupaliště a promíchaný zdi. Část vody protekla elektřinou do spodních pater. Takže řešit sušení, další dělníky pojišťovnu, faktury. No, já jen děkuju Bohu, že tam nikdo z nás nebyl, když se to urvalo. Nechci ani domýšlet, co by se stalo.

KALIMERA, CIAO BELLA

V srpnu jsme vyrazili na Rhodos. Dva týdny po tom, co tam byly požáry. Před odletem v nás teda byla malá dušička co bude. Naštěstí Faliraki je víc na severu a až tam se oheň nedostal. Co nás ale dostalo, byla pohostinnost místních, čistý moře a luxusní jídlo. Holkám nejvíc chutnaly olivy a hranolky. Prakticky celý pobyt jsme do nich nemohli dostat nic jinýho. Ale co už – vacation mode on.

V září jsme se vydali na dovolenou do Itálie s libereckou dvojčecí kámoškou a její rodinou. Na cestě tam jsme se zastavili na piknik v Hallstattu a přespali v Sankt Michael im Lungau. To je nečekaně krásný městečko. Druhý den jsme si udělali zastávku v Benátkách – zrovna když tam začínal filmový festival. Bylo to naprosto dechberoucí a i holkám se to moc líbilo. 

Ty barvy, masky, cannoli, úzké uličky. A taky deset tisíc mostů, přes který jsme museli přenést kočár v asi sto stupních. Na Piazza San Marco jsme si dali předražený Aperol, který mi z půlky Margo vylila. I tak to stálo za to. Na 10 minut jsem měla pocit, že zas žiju 😀 Překvapilo mě, že i v tom parnu ty kanály nesmrděly. Jednou se sem určitě vrátíme – bez dětí 😀 Což bude tak za 16 let 😀

Z Benátek jsme se vydali vstříc kempu Piomboni u Ravenny. Pláž je kousek od kempu, v podstatě přes cestu. Měli jsme na ní i vlastní lehátka. Co je na severu Itálie dobrý je to, že i když jdete kilometr od břehu, voda pořád sahá ke kolenům – takže baby friendly. 

Vlastně celá Itoška je baby friendly – v každé restauraci mají dětský koutek. I kemp je hodně přizpůsobený dětem a rodinné dovolené – mají tam obří dětské hřiště, sámošku, prádelnu, pizzerii a dětský bazének s tobogánem a vířivkou. Spali jsme v mobile housech 3+kk s vlastní sprchou, WC a kuchyňkou – žádný Kempinski, ale účel to splnilo. 

Když nebylo počasí na koupání, vypravili jsme se do Ravenny a Bologni. Obě města mají neskutečnou historickou atmosféru a skvělý jídlo. Musím říct, že tento způsob dovolené zdá se mi opravdu povedený. 

O ROK POZDĚJI – LAMBACH A HAFLINGOVÉ

Na zpáteční cestě jsme jeli přes městečko Tarvisio. Uchvátilo mě, že je to hned za hranicemi s Rakouskem, ale má už takový ten italský vibe. Navíc je tam sjezdovka. Takže až se pantáta a holky naučí lyžovat, vrátíme se sem. Naše final destination byl Lambach. Tam bydlí pantátův kámoš, kterému jsme byli vloni na svatbě. 

Lambach je také význačný tím, že přes něj kdysi vedla říční trasa z Hallstattu, po které se vozila vytěžená sůl. A pak je tu taky ultra moderní a mezinárodně uznávaná jezdecká škola. Strefili jsme se zrovna do celonárodních závodů Haflingů (rakouské plemeno koní). Kámoš nás vzal do restaurace přímo u stájí, které ke škole patří. A pak jsme omrkli parkur a drezuru na závodech. Zbytek dne jsme kempili u kámoše doma na statku. Zapomněla jsem říct – celá tato oblast je rurální. 

Na druhý den jsme se s kámošem rozloučili ve stáji, kde mají ubytovaného svého haflinga – dokonce jsem se na něm mohla projet. A tak jsem zase po 6 letech seděla na koni a bylo to super. Na chvíli jsem si k sobě vzala i Margotku a objela s ní pár koleček – sice se mě držela jak klíště, ale byla nadšená. 

SOCIALIZACE, IMUNIZACE A HANIBAL LECTER

Po návratu z dovči holky nastoupily na tři dopolka do dětské skupinky. Jednak abych si trochu odpočla a druhak aby se trochu socializovaly a imunizovaly předtím, než se vrátím na fulltime do práce. Jako teorie dobrá. V praxi hned po prvním týdnu onemocněly a byly dva týdny doma. Pak zas týden chodily, aby byly další dva doma. Adaptace probíhala na třikrát. A do toho mi paní učitelka hned třetí den oznámila, že Margotka pokousala 3 děti – byla jsem rudá až na zadku. Taky jsem se přihlásila do logopedického kurzu „Nemluvky“, protože nám přišlo, že holky moc nemluví.

Jako by to všechno nebylo už tak dost náročný. Ještě holkám vysvětlovat, že kousat se nesmí a mluvit na ně jak na nedoslýchavé turisty, aby nám rozuměly a začaly mluvit. Aktuálně na ně každý mluvíme svou řečí. Angličtinu zatím eliminujeme. Ideálně každý den bysmě je měli přinutit k 10 minutám u knížky a futrovat do nich slovíčka. Ze začátku jsem to jela celkem pravidelně, ale kolem Vánoc už jsem neměla sílu. 

NA KONCI SIL 

Adaptace se nakonec povedla a holkám se ve skupince líbí. A nám se tam líbí taky – vždycky, když je tam vezu nebo je vyzvedávám, tak mě to tak zahřeje u srdce. Říjen a listopad chodily pravidelně – kredit za to připisuji paní kuchařce, která při vaření obědů nešetřila česnekem. Radši přežijem dračí dech, než být s nima imrvére doma. Kousání přestalo. A naše didaktické snahy začaly nepatrně sklízet dílčí úspěchy. Myslela jsem si, že mám to nejhorší za sebou. A pak mě zradilo tělo. 

Ono se asi není čemu divit. Náročný těhotenství, porod, neustálý kolotoč kolem holek, včetně obíhání doktorů, řešení co s mým bytem, stěhování, Mexiko, zařizování domu, napsání knížky, permanentní nevyspání a každodenní soužití dvou již značně neurotických rodičů z dvou kulturně rozličných krajin si prostě vybraly svou daň.  

A tak jsem celý říjen zápasila se zánětem močáku. Vrátil se třikrát. Jednou jsem už musela v noci na pohotovost, protože mě začaly bolet ledviny. V prosinci jsem zase (taky na třikrát) měla zánět dutin. Vánoce jsme všichni problili, bo řádily virózy. Během dvou měsíců jsem sežrala čtvery antibiotika. Humáč, já vím. Ale tu 24/7 šichtu okolo holek za mě bohužel nikdo neodmaká, pomoc žádnou nemáme, takže jsem musela fungovat. 

Tohle byl snad můj nejnáročnější rok ever. Už nemůžu – jsem dole fyzicky i psychicky. Ale říkám si, že sraček už bylo dost. A že mám konečně nárok na to, aby se to otočilo k lepšímu. Rozhodla jsem se, že letos se zase stanu normálním člověkem – nahodím se vnitřně i zvnějšku. Tohle je rok draka. A já jsem v čínským horoskopu taky drak. Takže mě nic nezastaví 🙂 Takže teda s nadějí očekávám, co dobrého tento rok přinese a připíjím na to Vincentkou. Přeji i vám vše dobré! 🙂