Co je lepší o mateřství nevědět vol. 2: Občas jsi za exota

Doba čtení: 7 minut.

Nikdy by mě nenapadlo, že si svoje soft skills jako asertivitu, otevřenou komunikaci, aktivní naslouchání nebo decision-making, nejvíc vyprecizuju během těhotenství a mateřství. Moje intuice se zvýšila exponenciálně, což mírně znervóznilo všechny okolo mě, včetně pantáty 🙂 Dnešní příspěvek je o tom, jak si někdy připadám jako exot, když chci řešit věci pocitově a tak, aby to bylo nejlepší pro děti, pro mě a/nebo pro rodinu. 

ROZHODOVÁNÍ

LIDI VE STŘEDOVĚKU BY ŠLI CESTOU MENŠÍHO RIZIKA

Jedna z věcí, na kterou Vás nikdo nepřipraví, je neustálé rozhodování. Nejdřív řešíte, kde a jak budete rodit. Vzhledem k mojí situaci byla jasná volba Podolí. No, a dle Doporučených postupů je v případě identických dvojčat na jedné placentě indikovaný císař. Tak i tohle se vyřešilo za mě. A ne, opravdu se kvůli tomu necítím blbě, že bych jako matka selhala nebo děti o něco připravila – radši budu mít zdravý děti, než si případně celý život vyčítat, že se chudák Béčko přidusilo. Myslím, že i lidi třeba ve středověku, kdyby měli na výběr, vybrali by si cestu menšího rizika. Prostě vše je tak, jak to má být. Tečka. 

Další rozhodování bylo o tom, co všechno nakoupit. To je kapitola sama o sobě a někdy ji třeba rozvedu víc. Neměla jsem ani ponětí o tom, co dítě potřebuje. Pokaždý, když jsem se o tom bavila s matkoidníma kámoškama, jsem si připadala jak z jiný planety, když mě zaskočily otázkami typu: „A už máš to a to?“ nebo „No a připrav se, že musíš mít ještě tohle a tamto…“. A já na to jen: „Co? Co to jako je? Počkej, to si musím napsat.“

A tak jsem googlila a představovala si hypotetické situace, které jsem nikdy nezažila.  Z mých rešerší vzešla tabulka v Excelu, kde byly zaznamenány různé situace, jako spaní, koupání, cestování, krmení, hračky nebo oblečení. Tyto položky byly dále rozvedeny do relevantních podbodů. Ke každé jsem uvedla odkaz „kde koupit“ a cenu, případně další proměnné. 

SAKRA. TEN CHLAP JE LEPŠÍ MATKA, NEŽ JÁ

Nejvíc mě ale rozsekal pantátův kámoš, který žije v Singapuru a má 1, slovy jedno, dítě. Jestliže jsem si připadala jako blázen s projektovým plánem na dvojčata, tak jeho Excel o asi 200 řádcích a 10 sloupečcích moji tabulku nakopal tak trochu do prd­*le. Uvrhl mě tím do deprese, protože: „Sakra, ten chlap je lepší matka, než já!“

Dále jsem se musela rozhodnout o předporodním kurzu – zda ano, či ne. Nakonec ne. Představa, že se k deadlinům v práci musím ještě někam dovalit (doslova) a participovat, byla pro mě natolik šílená, že ani touha dát svým dětem to nejlepší, mě nepřesvědčila. Navíc jsem si říkala, že lidstvo je na světě už tisíce let a taky jsme nějak zvládli nevymřít i bez kurzů. 

A tak žel Bohu nejsem edukovaná v tom, jak se prodýchat porodem, jak šátkovat děti na dvacet různých způsobů nebo jak je efektivně uspávat či sofistikovaně rozvíjet. Snažím se prostě dát na selský rozum a dělat věci tak, jak je cítím. Během těhotenství jsem jedla zdravě, dopřála si masáž, vanu i kafe. Zkrátka věci, co mi dělaly dobře, ale všeho s mírou.

V MATEŘSTVÍ JE PRO MĚ DŮLEŽITÁ DŮVĚRA A MINDSET

V mateřství je pro mě důležitá důvěra dětem, že se vyvíjejí tak, jak potřebují a jak nejlépe dokážou. Ačkoliv se narodily předčasně (33+4tt), nikdy jsem o nich neuvažovala jinak, než jako o naprosto zdravých, šikovných a úplně normálních holčičkách. Ten mindset je podle mě zásadní. Dítě je totiž emočně napojené na matku a když z ní cítí důvěru v sebe samo, začne se krásně rozvíjet. Já to holkám opakuju denně i nahlas a občas jim tam preventivně švihnu reiki. 

Další věc, která je pro mě důležitá, je blízkost, láska, péče a čas, který dětem věnujeme. První rok je ve vývoji dítěte naprosto kritický a tak jsem se prostě smířila s tím, že bude hlavně o dětech, na úkor mých potřeb a propadliště do společenských dějin. Holt co v raném dětství do dítěte zaseješ, na tom pak staví celý život. Citová vazba, která se v tomto roce vytvoří už pak nejde dotvořit „až někdy potom“. 

Samozřejmě, co platí pro mě nemusí platit pro ostatní. Pokud Vás vyklidní načítání informací, směle do toho. Dělejte to, co Vám nejvíc přinese mír v duši, protože pak bude v klídku i mimčo. Mě nejvíc pomohlo informační vakuum.

INTUICE

Jak asi vyplynulo z kontextu, jsem spíš zastáncem intuitivního přístupu a vědomého rodičovství. Intuitivního v tom, že se snažím každou situaci posoudit podle toho, co cítím, že by bylo nejlepší. Je to takový ten slabý vnitřní hlásek, který „PROSTĚ NĚCO VÍ“. 

Díky intuici jsem si zabalila tašku do porodnice 3 dny před porodem, i když jsem myslela, že mám ještě dva týdny čas. Objednala se ke kadeřnici a tušila, že kdyby to bylo jen o pár dní dýl, už to nemusí dopadnout (měla jsem pravdu :D). V porodnici mi nabídli, že nás pustí o tři dny dřív. Zůstat v nemocnici byla větší jistota a všichni mi radili, ať nechodíme. Ale já PROSTĚ VĚDĚLA, že to holky zvládnou 🙂

NUTIT ZDRAVÉ DĚTI JET PODLE TABULEK? SORRY JAKO!

Další projev intuice nastal v době, kdy holky chodily po všech možných doktorech. V jednu chvíli jsme měli sedm různých specialistů a 3 – 5 návštěv měsíčně. Na neurologii nám předepsali rehabilitace, přičemž většina fyzioterapeutů zná jen Vojtovu metodu. Nechci ji nějak dehonestovat, v podstatě mi jako dávají ty cviky smysl. V některých opodstatněných případech má určitě svoje uplatnění. Ale jako nutit do toho relativně zdravé děti jen proto, aby jely podle tabulek? To sorry jako. 

A tak nás osud a intuice zavály do Hradce Králové k zázračnému rehabilitačnímu lékaři. Dostala jsem na něj tip ještě před porodem od paní, od které jsme kupovali kočárek. Nebylo jednoduché se k němu dostat, ale když něco opravdu chcete, cesta se vždycky najde. Na každé návštěvě holky pozorně prohlédl, uvolnil jim napětí v krční páteři a pár dní na to vždy udělaly nějaký milník. 

Ať už se jednalo o přetáčení na bříško, druhé vzpřímení nebo klek na čtyřech. To vše bez Vojtovy metody, „pouze“ s odblokováním napětí, naší důvěrou a přirozenou hrou na podložce. A dnes jsou holky dle různých odborníků dost napřed. Tím nechci machrovat, spíše povzbudit, že to jde i jinak. Vy jste nejlepší znalec vašich dětí, ne člověk, co je vidí jednou za měsíc na 20minut. A tak pokud máte nevysvětlitelné nutkání, že byste (ne)měli něco udělat, (ne)dělejte to! Vy jste rodič, vy rozhodujete. 

Vědomé rodičovství zase vidím v tom, že skrze vlastní sebepoznání se snažím dělat věci jinak, než se dělaly u mě. Snažím se holkám dát to, co mě jako dítěti chybělo. Z rodiny se stala priorita No. 1. Pečlivě posuzuju vše, co se mi honí hlavou, co cítím nebo jak reaguju a když zachytím nějaký „zhoubný program“, na který nejsem kdoví jak pyšná, snažím se ho aktivně deaktivovat, abych holkám předala to nejlepší. 

ASERTIVITA

Člověk si prostě musí najít vlastní cestu. Můžete sice naslouchat radám rodiny, kamarádek, odborníků, ale vybrat si můžete jen to, co s vámi nejvíc rezonuje. Je taky dobré si uvědomit co chcete a potřebujete a nebát se si o to říct. Ať už je to řev na řidiče autobusu o síle 150 decibelů, že kurňa ještě nemá zavírat dveře, protože jste nestihli vystoupit. Nebo poděkovat za rady a názor, ale udělat své vlastní rozhodnutí dle nejlepšího vědomí a svědomí. 

NEJTĚŽŠÍ BYLO OZVAT SE

Pro mě bylo tohle asi nejtěžší – ozvat se. V těhotenství jsem si v práci musela říct o míň práce, protože bych víc stresu nezvládla. Pracovní schůzky musely být pouze venku, protože po „odéru“ z restaurace bych asi hodila šavli, což by nebylo úplně reprezentativní. U objednávek jídla jsem radši dopředu hlásila, že jsem alergická na česnek a cibuli bo mi smrděly takovým stylem, že kam se na to hrabou pokaděný plíny. Na větu: „No, je tam, ale jen trošičku“ jsem byla vysazená. V tý době jsem totiž měla čich citlivější, než komisař Rex. 

Pantátu jsem poprosila (no dobře, vyřvala si to jako King Kong. Ale na mou obranu – v tý době už se mnou solidně házely hormony), zda by mohl na čas omezit kontakt s „kámoškama“, které se na mě sice tvářily jako kocourek ze Shreka, ale za mými zády mu vypisovaly, jestli si třeba nepotřebuje pokecat apod. (to v reakci na moje těhotenství). K jejich smůle tu byla moje vyhajpovaná intuice Sibyla 2.0. 

NAORDINOVALA JSEM SI EMOČNÍ DETOX

Taky jsem si naordinovala emoční detox a vědomě se vyhýbala všem potenciálně stresujícím lidem i situacím. Můj peace byl pro mě nejvíc. Už totiž nešlo jen o mě. Najednou mi daly úplný smysl články o útocích medvěda. Většinou se totiž jedná o medvědice, které se snaží ochránit mláďata. I feel you, sis. Takže asi tak.

V mateřství pro mě pak bylo těžké udělat si názor na již zmíněné cvičení, společný spánek, šátkování/nosítka, příkrmy. Prostě skoro na všechno 😀 nakonec jedete metodou pokus-omyl a zůstanete u toho, co vám nejvíc vyhovuje a vede ke spokojenosti všech. 

Co si z toho odnést? Dejte na svůj zdravý rozum. Občas možná budete před někým vypadat jako exot, bio matka nebo bitch, ale jsou to vaše děti a váš život. Vy jste na ně největší expert, jejich ochránce a učitel. Pokud jste běžný rodič, tak je pro vás dobro vašich dětí přirozeně na topu priorit, tak se nebojte se (slušně!) ozvat nebo něco (ne)dělat. My, pokud to půjde, si budeme dál radši hrát, než cvičit Vojtovku. Doma bude trošku bordel, ale usměvavé děti a občas (skoro každou noc) s nima budeme spát v posteli, protože na lepší způsob, jak je v noci uklidnit a vytvářet si blízkost, jsme zatím nepřišli. Tak díky, čau.