Kolečko se polámalo – a co teď?

Doba čtení: 6 minut

Přátelé, je to sice k nevíře, ale stalo se. I nám. Dnešní článek se mi nepíše snadno, protože otevírám pro mě dost citlivé téma. Dlouho jsem váhala, jestli s ním vůbec jít ven. Ale zažili jste někdy ten pocit, kdy se s něčím trápíte a pak se vám někdo svěří a vy zjistíte, že v tom nejste sami?  Takže tak. A o čem je řeč? No, o krizích, prostě.

Sociální sítě se ve vás neustále snaží budit dojem, jak je všechno úžasný a skvělý. Pokud nejste happy 24/7, netrávíte 360 dní v roce na dovolené v zahraničí, nemáte sexy přátele, se kterými večeříte pouze v Michelinských restauracích, nevlastníte designovou nemovitost, nelítáte do práce helikoptérou nebo Bavorákem a neprožíváte vztah jak z knih Rosamunde Pilcher, je s váma pravděpodobně něco v nepořádku. 

Je lehké tomu uvěřit zvlášť v době, kdy je vrcholem vaší socializace voice message s kámoškama. Teda pokud do socializace nepočítáte monology s ročníma dvojčatama, small talky se sousedama ve výtahu nebo random lidma v čekárně u pediatra. Snažíte se jít s dobou a sem tam taky přidáte nějakou tu fotku, abyste dali jako najevo, že taky (pořád ještě) žijete a máte se celkem fajn.  

A ono to i přes tu spánkovou deprivaci a vyčerpání i tak po většinu času skutečně je. Protože vedle sebe máte super chlapa, který je starostlivý, pracovitý a akční a má vás rád. Žijete vytoužené rodinné štěstí. A to hned dvakrát, což jistě oceníte, pokud přežijete první dva roky. A v době, kdy pár set kilometrů od vás řádí válka, máte kde bydlet a co jíst. Vše běží, jak má. Ne každý má to štěstí. A tak každý večer usínáte na vavřínech, připomínáte si, za co všechno jste vděční a poplacáváte se po ramínku, jak to všechno zvládáte. 

KDYŽ SE PROBERETE, JE UŽ TYGR URVANEJ ZE ŘETĚZU

Jenomže ejhle. Najednou síly dojdou. Trpělivost to taky někde po cestě zabalila. Neshody, které jste si mysleli, že jste si už vyříkali, se znovu hlásí o slovo a ukazují, že jste si je asi nevyříkali dost jasně. Děje se to tak nenápadně, že si ze začátku vůbec nevšimnete, že to mezi vámi začíná doutnat. A v momentě, kdy se konečně proberete, je už tygr urvanej ze řetězu, hádky na denním pořádku a vy si jen říkáte: „No doprdele, jak se tohleto stalo?“

Někam tam jsme došli v létě. Doma bylo občas tak dusno, že i ty pětatřicítkový vedra byly proti tomu ledový, jak nanuky od Algidy. Nedalo se v tom dýchat. Střídaly se ve mně pocity vzteku, viny a beznaděje. Bylo mi trapně před sousedama. Mrzela mě vlastně celá ta situace i kvůli nám oběma. A nejvíc, nejvíc mě to drásalo kvůli dětem. Ty malé nevinné dušičky si prostě zaslouží to nejlepší, ne debilní neurotický rodiče, co se nemůžou vystát. 

Už jsem nemohla dál. Špatně jsem spala i jedla, byla jsem podrážděná a bez energie. V hrudníku jsem cítila takovou tu spalující prázdnotu. Vyhoření se pomalu hlásilo o slovo. A tak jsem pantátovi se slzama v očích řekla, že už mi je jedno, jak to celý dopadne, ale že už chci hlavně klid. Byla jsem připravená na všechno a měla v hlavě i „krizový plán“. Jasně, že jsem nechtěla rozbít rodinu. Chtěla jsem jen pro holky, pro sebe a vlastně i pro pantátu něco lepšího, než jen „přežívání“.

A tak jsme si nalili čistého vína. A to doslova a ne málo. V návalu promilí jsme si konečně od podlahy promluvili. Proběhla další ostřejší výměna názorů, ale na jejím konci byla katarze a nám se neskutečně ulevilo. Zase jsme byli na jedný lodi. Shodli se na tom, že spolu chceme být, ale sami se z toho asi nevymotáme. 

NAJÍT SI FACILITÁTORA BYLO TO NEJLEPŠÍ ROZHODNUTÍ

A tak jsme si našli facilitátora. A bylo to to nejlepší, co jsme pro nás mohli udělat. Díky němu jsme totiž začali rozmotávat klubíčko toho, co a proč se nám vlastně stalo. Pojmenovali jsme hlavní problémy a řekli si, že na nich oba chceme pracovat. Umožnilo nám to položit základy bezpečného dialogu, při kterém oba řekneme, co potřebujeme a jsme tím druhým vyslyšeni a pochopeni. On se přestal cítit jako ve vězení a já si přestala připadat osamocená a že nejsem dost dobrá. 

Nepřestávala jsem ale žasnout nad tím, jak rychle a snadno se můžou věci posrat. Za poslední rok se ze dvou veselých, přátelských lidí, které kromě dětí a hypotéky pojí taky upřímná láska, staly dvě ustarané, protivné „mašiny na rodičovství“. Náš život se smrskl na zajištění základních životních potřeb a blaha našich potomků. A zapomněli jsme přitom na svoje potřeby a na to, jak spolu kvalitně mluvit a žít.  

Tahle krize mi ukázala, jak důležitá je ve vztahu komunikace. Že člověk nejdřív musí porozumět sám sobě a pak se odvážit říct jasně, co chce a nechce i tomu druhýmu. A říct to hlavně včas. A respektovat, že druhý to má třeba jinak a smířit se s tím. 

VZTAH JE JAKO SPOLEČNÝ DÍTĚ

Vztah je jako společný dítě. Je potřeba o něj pečovat a rozvíjet ho. Stejně jako jsou oba rodiče zodpovědní za děti, jsou i lidi ve vztahu zodpovědní za to, co se v něm odehrává a to každý svým dílem 50%. 

Ve vztahu jsme taky mj. propojení energeticky. A energie jsou i emoce. Jakou energii do vztahu vložíme, takovou i dostaneme. Negativní emoce se do vztahu vkradou potají tak, že ani nevíš jak a dokážou ho otrávit víc, než Mamba černá. Tam, kde byla dřív láska a porozumění, je najednou hejt a alergie na všechno, co ten druhý řekne nebo udělá a nemáš páru proč.  

Došlo mi taky, že nezáleží na tom, kolik toho kdo pro vztah dělá. Pokud nedělá to, co ten druhý považuje za důležité, můžete se klidně udřít, ale tomu druhýmu to bude stejně málo, protože jeho potřeby zůstanou nenaplněné. Proto je prostě dobrý spolu mluvit a vysvětlovat si, jak věci vidíte, jak se cítíte a čemu přikládáte význam. A ptát se na to, jak to vnímá ten druhý a co je důležitý zase pro něj. No a už se jen vzájemně pochopit a tolerovat. A to je někdy, kurník, těžký. 

Další významný posun nastal po tom, co jsem absolvovala kurzy Théta Healing. Na nich jsem už od začátku cítila neuvěřitelný klid a harmonii, jaký jsem už dlouho nezažila. Skrze jednoduchou meditaci jsem se dostala do stavu pomalejších mozkových vln v hladině théta. Díky této účinné metodě jsem si zpracovala několik omezujících přesvědčení a silných emocí. Zažila jsem několik aha momentů a nastolila v sobě hluboký vnitřní klid. 

NEMOHLA JSEM UVĚŘIT TOMU, CO SE STALO

Nemohla jsem pak uvěřit tomu, co se stalo. Ráno jsem na kurz odjížděla naštvaná. Už jsem se ani netěšila domů. Po několika hodinách práce s Théta metodou jsem nakonec odjížděla s přijetím celé situace tak, jak je. Došlo mi, že to byl test vztahu. A že se tím oba něco učíme. A že když se to nenaučíme spolu, budem si to muset zopakovat s někým jiným. A na to se můžu vy víte co 🙂

Domů jsem přijela s tím, že ho miluju a jsem za něj vděčná. A co mě ještě víc šokovalo bylo to, že pantáta na mou vnitřní změnu zareagoval, aniž bych se o cokoliv snažila. Začal si mě zase hýčkat a chtěl se mnou trávit čas. Doslova z hodiny na hodinu byl doma klid. Jako jasně, že jsou občas momenty, který nás serou. Ale už si s tím dokážeme líp poradit. 

Super taky je, že i když z théta stavu v denním shonu občas vypadnu, vím, jak se do něj zase rychle vrátit. Díky tomu pak reaguju s větším klidem, odstupem a porozuměním. Nerozčiluju se nad zbytečnostmi a tím šetřím energii sobě i ostatním. A stala se ještě jedna zvláštní věc. Lidé, které potkávám, jsou najednou milejší a ochotnější a otevírají se mi nové možnosti. 

Co na závěr? Asi to, že největší průlomy většinou přicházejí, když už je situace natolik neúnosná, že máte pocit, že už to nedáte. Je to úplně normální. Život není furt jenom o duze a jednorožcích, ale odvíjí se v cyklech „nahoru a dolů“. Nestačí si jen „něco“ vyřešit a myslet si, že to odteď bude už jen růžový. Důležitý je, jak na spodní část amplitudy zareagujete. Je dobrý se sám sebe zeptat, co se díky tomu učím a být za tu krizi/trýznitele vděčný. Ano, vděčný, protože vás to má někam posunout a v budoucnu vám bude líp.

Taky je fajn si umět připustit, že mám problém a nestydět se říct si o pomoc. Vyjděte klidně s kůží na trh a mluvte o tom. Je pravděpodobné, že váš problém řeší víc lidí. A minimálně váš partner nebo vaši blízcí by rádi věděli, co vás trápí nebo jak vám můžou pomoci.

A v neposlední řadě taky to, že změna začíná vždy u nás. Tak si v sobě třeba dělejte průběžně jasno, mluvte o tom nahlas s partnerem nebo vašimi blízkými. Vyslechněte i vy je a zjistěte, co je zase důležitý pro ně. Snažte se vzájemně chápat a dělat to, co má význam – pro vás nebo pro vaše blízký. 

Tak hlavu vzhůru a pac a pusu 🙂