S dvojčaty v Mexiku: Nekonečná cesta a první dojmy

Doba čtení: 6 minut

První rok s holkama pro nás znamenal spoustu novinek a omezení aktivit, na které jsme byli zvyklí. Jednou z nich bylo cestování. V prvních měsících pro nás cestovatelským vrcholem byl přesun 100km za rodinou. V létě jsme se osmělili a vyrazili autem do Rakouska. Začátkem září pak do Chorvatska. Holky se ukázaly jako dobrý „travel buddies“. To všechno byl ale jen slabý odvar proti cestě do Mexika… 

PANTÁTA KOUZELNÍKEM

Podzim u nás probíhal ve znamení stresu. Pantáta řešil důležitý projekt v práci a já byla přes den s holkama sama. Do toho jsem řešila kultivaci bytu před pronájmem a další projekty, kterých nečekaně přibylo 🙂 Byt se nakonec zdárně zrevitalizoval, a s pomocí kamarádky Vendy i pronajal, a to moc příjemnému, česko-brazilskému páru. Předání bytu proběhlo den před odletem. A tak jsem mohla odletět s klidným vědomím, že mám toto vyřešené.

Poslední dva týdny v ČR, které jsme trávili v azylu u mojí mámy, probíhaly ve znamení organizace věcí z bytu a praní. Samotné balení na 5 měsíců do Mexika pak probíhalo samozřejmě na poslední chvíli a zabralo mi celý den. Zabalila jsem si, jako kdybych jela na 2 – 3 týdny. Pantáta tak na 2 – 3 dny 😀

Den před odletem jsme holky vykoupali ještě doma a večer se přesunuli do hotelu na letišti. Připadala jsem si jak Harry Potter a jeho kouzelný stan. Ten se sice zvenčí zdá malý, ale uvnitř je neuvěřitelně prostorný. Pantáta je asi taky kouzelník. Jinak si těch pět kufrů, autosedačky s dětma a kočár narvaný v Oktávce nedokážu vysvětlit. 

5.11.2022 10:30 CET – EPOPEJ ZAČÍNÁ

Ubytovali jsme se v Aero Rooms na Terminálu 1. Ukázalo se to jako moudré rozhodnutí, protože ráno jsme si alespoň mohli přispat. V pokoji byly dvě velký postele, zima a teplá deka, což se překvapivě ukázalo jako skvělá kombinace pro kvalitu spánku holek. Nikoliv však pro pantátu, který oka nezamhouřil, protože potřebuje pro klidný spánek 30 stupňů. Dokonce i v teplých letních měsících se balí do deky, jako tacos. 

Díky pantátově VIP kartě jsme mohli chvíle před odletem strávit v Erste Lounge. Děkovala jsem Bohu (i pantátovi, což vyjde na stejno) za tuhle možnost. Jednak jsme se královsky najedli a druhak má Erste svou vlastní private security. Nemuseli jsme se teda stresovat ve frontě. Místo toho jsme v klidu jsme prošli úplně prázdnou security. Pantáta i se svým švýcarským kapesním nožíkem 😀 

CESTOVÁNÍ S DĚTMA JE JEDNODUŠŠÍ

Při boardingu nás automaticky s dětma vzali jako první, aniž bychom se museli kdekoliv hlásit. Kočár jsme měli skoro až do letadla a před vstupem do kabiny jsme ho složili a nechali odbavit. Zatím mi to cestování s dětma přijde jednodušší, než bez nich. V 10:30 CET jsme se vznesli z ranveje a na pět měsíců řekli Praze sbohem. 

Moje nejčernější obavy se naštěstí nenaplnily. Mega jsem se bála toho, jak holky zvládnou vzlet kvůli tlaku v uších. Normálně jim totiž vadí i přetlak v autě na dálnici. V myšlenkách mi tak běžely hororové scénáře o prasklých ušních bubíncích a hysterickém pláči po celou dobu. Ani jedno se naštěstí nenaplnilo. Holky vzlet zvládly s přehledem a užívaly si, že se „něco“ děje. Při vzletu a přistání jsme je museli mít připoutané speciálním pásem ke svému pásu a seděly nám na klíně, ale ani proti tomu neprotestovaly. Prostě totální pohodářky.

Ve Frankfurtu jsme si pak zase vyzvedli po výstupu z letadla kočár a dostavili se k příslušnému gatu. Holky mezitím spaly v kočáru. Na přepážce jsme řešili místa. Ačkoliv jsme totiž X-krát několik měsíců dopředu i krátce před odletem Lufthansu uvědomili o tom, že chceme sedět všichni společně v prostoru za „kuchyňkou“ a mít dvě postýlky, realita byla úplně jiná. 

Jedno větší místo a postýlku jsme sice dostali. Ale druhé bylo za ním. Ne alespoň přes uličku, ale za ním. A bez druhé postýlky. Marně jsme se snažili Lufthanse vysvětlit, že takhle opravdu s dvěma malýma dětma letět nemůžeme, protože to bude pohroma nejen pro nás, ale i ostatní cestující. Bylo nám sděleno, že prý v každé řadě mají pouze 1 kyslíkovou masku pro dítě a proto nám místa nemůžou změnit. Jakože nas..at!

NEJDELŠÍCH 14 HODIN V MÉM ŽIVOTĚ

To byl jen začátek. V letadle jsme byli už od 13:00. Odlet byl plánovaný na 13:35 CET. A po tom, co nastoupilo celý letadlo a bylo plný k prasknutí, tak nám oznámili, že mají technickou závadu na WC a odlet bude o pár minut zpožděný. Nakonec se z „pár minut“ vyklubaly dvě hodiny. Nemohli jsme ani na záchod a nedali nám vodu, ani jídlo. Vítejte v pekle. 

Po tom, co jsme strávili dvě hodiny v letadle a ještě ani neodlítli, nám bylo jasný, že takhle se s dětma sedět opravdu nedá. Ne na 12-ti hodinovém letu. Naštěstí to došlo i paní, co se děla vedle mě a dobrosrdečně si prohodila místo s pantátou. Do srmti jí budu za to vděčná. I tak bylo 12h na 1 metru krychlovým s dvěma ročníma dětma očistec. 

Teda takhle. Holky byly zlatý. Hrály si se vším možným a držely se víceméně u nás. Dokonce jsme je i celkem v pohodě uspali. Ale mě už kolem 6 večer docházely síly. Holky usnuly až v 9. Vanesska zavěšená v postýlce, Margotka na zemi na mojí péřovce. Jako radost jsem z toho neměla. Zvlášť, když byla ta zem studená a my měli zaplacený dvě postýlky. K mojí úlevě to Margotce nijak nevadilo a pod třema dekama jí bylo teplo. Obě zvládly let bez zdravotní újmy. 

BIENVENIDOS A MÉXICO

V průběhu letu jsem asi 5x řekla pantátovi „please, kill me“. Bylo to fakt dlouhý. Ale nakonec jsme konečně, v půl 4 ráno CET, přistáli v Mexiko City. Holky byly tou dobou vzhůru a Vane, která seděla se mnou u okýnka, si moc užívala výhled na blikající metropoli. Následovalo imigrační, který jsem prošla jako boss s místními – díky pantátovi a holkám, které mají mexické občanství. Bez víza tady můžu zůstat až půl roku, pecka. 

Výdej zavazadel trval nepředstavitelně dlouho. Ale nakonec jsme asi v půl 5 dorazili do Hiltonu na letišti. Vane se zvládla v prvních pěti minutách pokadit do čerstvě povlečené postele (v tý nanosekundě, co jsem jí sundala plínu, že ji přebalím). No a pak už jsme všichni padli za vlast.

Ve dvě ráno místního času jsme se vzbudili a šli si dát ke stánku tacos. Na pantátovi bylo vidět, že je ve svým živlu a neskutečně šťastný, že je doma. Pobíhal sem a tam, gestikuloval jako dopravní policista u nefungujícího semaforu a u každého okýnka něco objednal. U toho třetího už jsem ho musela trochu brzdit. I já jsem chytla dobrý vibe. Odněkud jsem uslyšela hrát mexickou hudbu, těšila se na tacos a koukala na mexické dekorace. A řekla si, že to tady bude prostě super.  

PO 10 LETECH MI VŠECHNO DALO SMYSL

Mexiko je moje osudová země. Dávno předtím, než jsme se poznali s pantátou, jsem byla na Erasmu ve Španělsku, kde jsem se jednak naučila trochu španělsky a díky mým mexickým kamarádům jsem si tu zemi prostě zamilovala. Žeru úplně všechno – jídlo, hudbu, historii, zemi jako takovou a především mexickou srdečnou náturu. Na vysoké jsem dokonce napsala o Mexiku bakalářku. O 10 let později se věci spojily a daly mi smysl. Nikdy prostě nevíš, jaká zkušenost se ti bude jednou hodit a proč se ti některý věci dějou. Smysl poznáš až s odstupem. 

V 8:00 ráno nás vyzvedl řidič, aby nás zavezl do naší „final destination“ – městečko Tequisquipan. Sice je tu klid a kojoti tu dávají dobrou noc, ale rozhodně to není žádná zaostalá vesnice. Kolem nás jsou nádherné domy, připomínající „haciendy“ ze seriálu Narcos. Kolem 11. hodiny jsme konečně, po 45 hodinách cesty, na místě.  

Vítají nás pantátovi sympatičtí rodiče. Jeho mamka vyslyšela telepaticky naše modlitby a naservírovala nám luxusní oběd. Po něm se za námi stavil pantátův starší brácha a společně jsme se šli projít do nedalekého parku nakrmit místní kachny. A jelikož jsou to kachny mexické, a asi tak 3x větší, než ty naše, tak jsme je nekrmili ničím jiným, než tortillami 😀

Kolem 17h místního času (o půlnoci CET) usínám s Vanesskou v posteli. Unavená, ale šťastná, že jsme konečně tady. A že holky tu vypadají spokojeně. A pantáta taky. A já mám už od příletu dobrý vibe. Bude to pro nás všechny životní zážitek a už se moc těším na to, co nám život tady přinese. 

TO BE CONTINUED. 

Adios y abrazos 🙂