S dvojčaty v Mexiku: Pueblos Magicos, levný luxus a chůva zachráncem lidstva

Je to k nevíře, ale máme za sebou první měsíc. Čas letí, jako orel bělohlavý, kterého jsme nedávno zahlédli nad našimi hlavami nebo ty červené sýkorky, co nám poletují za okny. To zdaleka nebyli jediní zástupci místní fauny, se kterými jsme měli tu čest. Rozjeli jsme se také po okolí a poznávali krásy zdejších městeček. Dnes ochutnáte něco málo z našeho běžného života, zdejší gastronomie, zajímavostí z okolí a mexické zdravotní péče 🙂

NÁŠ BĚŽNÝ ŽIVOT

Ekvádorská maminka naší kamarádky se ptala, jak to tu prý zvládám, tak daleko od domova. Vězte, že dobře 🙂 Náš běžný život vypadá tak, že mezi 6 – 7h ráno vstáváme a dáme si snídani. Já jsem pak s holkama a pantáta pracuje od 6 do 14h. To nám celkem vyhovuje, protože vstávačka není tak nemilosrdná a odpoledne na sebe máme aspoň víc času a taky na holky. Když má pantáta padla, jdu si zaplavat nebo cvičím HIIT. Potom si dám většinou saunu. 

Na víkend jezdí rodiče pantáty. Tak si aspoň užijou holky a my si jdeme třeba zaběhat nebo nakoupit na další týden. Jako řeknu vám, že běhat v nadmořský výšce skoro 2000 m.n.m. není žádná prdel. Už po 20 minutách si připadám jak po půlmaratonu. 

Třikrát týdně chodí naše chůva Betty, jejíž heroický výkon a rodičovský mentoring nezůstane opomenut. Betty chodí od 8 do 13h. V té době mám čas se věnovat svým srdcovkám (blogu, psaní knihy a online marketingu). Vím, že o holky je královsky postaráno. Holky ji zbožňujou a jako fakt reálně přemýšlíme, jak ji propašovat do Čech. Občas ji nenápadně sleduju a okoukávám, jak co dělá. Dává nám i spoustu rad, takže máme takový free rodičovský mentoring. Za těch 5h denně si účtuje 350 pesos, což je nějakých 420 Kč. Jako obávám se, že za 85 Kč/hod v Čechách takhle dobrou a všestrannou chůvu těžko pohledám 🙁

Mám pocit, že není nic s čím by si Betty neporadila. Kromě hlídání ještě v mezičase uklízí. Když jsem jednou marně hledala otvírák na konzervy, kterým bych stejně nic neuměla otevřít, zeptala se mě: „Señora, co hledáte?“ a pak vzala mimoděk do ruky ten největší nůž a za půl minuty jsem měla plechovku otevřenou. Dokonce nás jednou i masírovala. 

Já jí zase na oplátku dávám tipy na (zdravá) jídla, která běžně nevaří – třeba italské risotto, kari s cizrnou, co dům dal (rozuměj zbytek cizrny, tuňák, passata, olivy a k tomu quinoa), zapečené brambory se žampiony a dokonce i Kulajdu jedla. Betty si vše poctivě fotí a slíbila jsem jí, že jí napíšu recepty. Neskutečně mě těší, že jí to chutná a že třeba někomu pomůžu jíst zdravěji. 

Holkám se tu daří moc dobře. Trochu jsem se bála, jak zvládnou tu nadmořskou výšku a místní klima. Přeci jen bydlíme v polopoušti, kde je výrazně sušší vzduch a velké teplotní rozdíly. Přes den máme krásných 25 stupňů. Ale v noci a nad ránem teď v prosinci klesají teploty až k 5 stupňům. A to už je sakra rozdíl. Naštěstí máme přímotopy a teplý deky. 

Dokonce se tu holkám svévolně vyléčila rýma, kterou měly od tý doby, co jsme odjeli v září do Chorvatska až do našeho odletu sem. No a ze dne na den začaly chodit. Né třeba takový to postupný lezení a občas pár kroků. Prostě lezly, lezly. A najednou si stouply a už zůstaly vzpřímené. Musím říct, že se nám tím dost ulevilo, protože se aspoň víc utahají a nemusíme je všude nosit. 

Taky nám začínají víc rozumět. Sice mají z těch tří jazyků ještě trochu maglajz a tak nějak počítám s tím, že začnou asi mluvit dýl. Ale začínají něco rozumět mně v češtině a Betty ve španělštině. Máme z jejich pokroků fakt radost a jsem ráda, že se jim tady tak daří. 

NĚCO MÁLO Z MÍSTNÍ GASTRONOMIE

Původní mexická kuchyně je celkem zdravá. Tvoří ji převážně zelenina, kukuřice, koření a maso. Ale Amíci, se svojí Coca Colou a tunou cukru, jim do toho hodili trochu vidle. Cukr je prostě všude. Jednou jsem např. chtěla obyč bílý jogurt. Dokonce jsem se vzdala idey, že bude řecký. A i když jsme koupili ten s označením „doble cero“. Tzn. bez cukru a bez tuku, tak tam ten cukr stejně kurňa byl! 

Jediný, kde cukr není, je Cottage cheese a Queson – něco, jako náš tvaroh. Tam je zase ale sůl, takže to si fakt nevybereš 😀 Taky si pořád nemůžu zvyknout na to, že všechny mléčné produkty (smetana, sýr, máslo) smrdí po kravičkách. Když jsem jednou dělala Cheese cake, asi 5x jsem se ujišťovala, jestli to máslo není žluklý a pak kontrolovala každý polknutí pantátových rodičů a jejich výraz ve tváři. Ale asi byl dobrej, protože pantátův brácha si zkonfiskoval zbytek na doma 🙂

S tím cukrem je to fakt mazec. Jednou jsme si dali v obchoďáku s pantátou kafe. Já ještě naivně se šlehačkou, ve který samozřejmě taky bylo asi kilo cukru. No a ten sugar rush, co jsme pak měli, to fakt nechceš. Mě bolela hlava a pantáta? Po zbytek dne byl nesnesitelný jako malý harant s ADHD, kterého ještě nadopujete cukrem. Naštěstí to z nás obou do druhého dne vyprchalo 😀

Jinak ale mexickou kuchyni miluju. Líbí se mi, jak je všechno fresh. A zbožňuju tu kombinaci kukuřičný tortilly s jakoukoliv náplní, sýrem a nějakou „majdou“ (kakaové mole, fazolová omáčka nebo zelená salsa). Taky si mě celkem dostalo jejich Cafe de Olla, což je místní sladký (překvapivě) a zatraceně dobrý kafe s kořením 🙂

MEXICKÁ ZDRAVOTNÍ PÉČE

S těžkým srdcem jsme museli zatrhnout holkám Lennona. To je místní štěně, které se kámoší s místníma dělníkama a s našima holkama. Jednoho dne ale přišla Betty s tím, že na Margotce objevila „pulga“, čili blechu. Řeknete si: „To jsou blechy psí, ty na člověka nejdou“… a vono prd. 

Jelikož se krátce po příhodě s blechou Vanessce dost oprudil zadek, báli jsme se, aby Lennon ještě neměl i parazity. Proto jsme vzali holky preventivně na místní pediatrii. To, že (soukromá) klinika bude vypadat, jako pětihvězdičkový hotel a doktorka se holkám bude poctivě věnovat dvě hodiny, jsem fakt nečekala. Závěr byl takový, že holky jsou úplně v pořádku. 

Kontrola nás vyšla na 1200 pesos. Musím říct, že se mi ulevilo – jednak díky diagnóze doktorky a i díky tomu, že tu mají kvalitní lékařskou péči. Alespoň na soukromých klinikách. O tom jsem se přesvědčila i během návštěvy kamarádky v porodnici. Po zkušenosti z Čech jsem jí chtěla donést něco dobrého k jídlu, protože nemocniční jídlo dobrovolně pozřete, jen když 7 měsíců hladovíte tak, jako já. 

Pantáta se mi ale vysmál 😀 Po vstupu na kliniku jsem pochopila proč. Další pětihvězdičkový hotel. Na výběr z několika jídel. Krásný samostatný pokoj, kde mohla být neustále s miminkem i s manželem. Naproti tomu, moje zkušenost z Podolí, kdy mi holky po porodu nejenže nepřiložili, ale naprosto nepochopitelně ani neukázali a dva dny jsem je neviděla, mi dodnes vhání slzy do očí. 

Teď jsem ale byla naměkko z toho jednodenního malého uzlíčku. Jako já fakt nemůžu vidět malý miminka, protože okamžitě zapomínám na horory s nočním vstáváním a spánkovou deprivací, po kterých se měním na Dracarys. A chci další 😀 Ještě, že pak přišel doktor na vizitu a my včas odešli. Doktor byl naprostý pohodář. Když zjistil, že máme dvojčata, tak se s námi ještě dal do řeči a zvědavě se vyptával.

ZAJÍMAVOSTI A PUEBLOS MAGICOS

Na cestu jsme od kamarádky dostali výslužku k narození miminka – cupcake a argentinský alfajor a pokračovali jsme na svatbu pantátových kamarádů ze střední. Na svatbě bylo kolem stovky lidí. Menu tříchodové a nijak zvláštní. Jako výslužku měl každý na stole neskutečně dobré máslové sušenky.  

Ani svatební dort nebyl nijak pompézní. A ani DJ nehrál nijak výrazně. Co se mi ale líbilo bylo to, že to vlastně nikdo moc nehrotil, a spíš si to všichni chtěli prostě užít. Pro mnohé to byla příležitost, jak se vidět po letech se spolužáky a zavzpomínat si. Připomnělo mi to můj nedávný sraz s gymplem. A tak nějak mě hřálo u srdce, že ty srazy se nesou v podobném duchu, ať jste kdekoliv. A to sbližuje. 

Co mě taky fascinovalo bylo to, že na taneční parket se všichni vrhli sotva jim trochu slehlo po jídle, tzn. před 18h. Nečekalo se prostě až v sobě budou mít všichni 3 promile a padne tma. Většina lidí vzala parket útokem hned a od té doby byl plný. Moc se mi líbil tzv. „lane dance“, kdy všichni tančí na nějakou vypalovačku stejně a v řadě. Trochu to připomíná takové ty country tance. Po svatbě jsem začala googlit kroky na lane dance i já 😀

Objeli jsme i pár zajímavých vesniček po okolí. První byla Peña de Bernal, která se pyšní označením Pueblo Magico (magické městečko). Toto ocenění uděluje mexická vláda (Secretaría de Turismo) komunitám, které si dokázaly udržet svou původní architekturu, tradice, historii a kulturu. Po celém Mexiku jich je dohromady asi 132. A v našem okolí máme hned tři.  

Peña de Bernal je jedním ze 13 divů Mexika. Malinké a velice fotogenické městečko, za nímž se majestátně tyčí hora, která nápadně připomíná sombrero. Zde jsem ochutnala své první „gorditas“, pantáta mi tam zakoupil tílko s tradičním mexickým vyšíváním a někde v okolí je možné vyzkoušet i tradiční Temazcal nebo-li potní chýši. Najdete tam taky cukrárnu s nejroztodivnějšími příchutěmi zmrzliny. Určitě stojí za vidění. 

Naším dalším cílem bylo nedaleké centrum Tequisquiapanu, které je shodou okolností také Pueblo Magico. Dominantou je nádherný kostel na rozlehlém náměstím, které je taky celkem „instagramable“. Tam najdete i řadu skvělých restaurací. Moje nejoblíbenější je K’puchinos restaurante.V obchůdku Vaca Féliz (doslova „veselá kráva“) najdete výborné místní sýry a salámy. Ty najdete i v některém z dalších obchůdků, označených jako „Quesería“. A zakoupit si můžete i místní víno. 

Produkce sýrů a vína je pro Tequis typická. Ano, čtete dobře – tu, v polopoušti, se daří hroznovému vínu. Sice tomu trochu pomáhají, ale výsledek stojí za to. Ochutnali jsme bílé víno z místní vinice Redonda a mohu jedině doporučit. Sýry nabízí například parmazán, plísňové sýry typu Brie, Manchego, nebo všude známý Queso de Oaxaca. 

Naše zatím poslední návštěva vedla do malé, a turisticky nijak zprofanované, vesničky Vizzarón de Montes. Pokud byste nevěděli, co hledáte, pravděpodobně by vás ani nenapadlo tu zastavit. Pokud ale trochu přibrzdíte, všimnete si malého náměstí a mramorového kostela opodál. A v jednom z mnoha krámků, lemujících hlavní ulici, najdete hotový poklad – mramor! Nebo onyx a další minerály. 

Mramor se těží v okolních horách a místní ho umí velice dobře zpracovávat. A tak jsme za pár stovek pořídili luxusní mramorové vybavení do naší budoucí jídelny a všech tří koupelen. V Čechách by nás to vyšlo na tisíce. 

HORŠÍ, NEŽ PAVOUKA VIDĚT, JE HO NEVIDĚT

Na konec jsem si nechala to nejvýživnější – setkání s místní faunou. Jdu si takhle jednou po naší zimní terase (slovo zimní působí v mexickém kontextu opravdu komicky). A najednou periferně zahlídnu, jak se něco krčí dole na prosklených dveřích. Jdu blíž a vidím chcíplou kobylku, přilepenou do pavučiny. Jako takhle, ty jejich místní chapulines, jak říkají kobylkám, jsou tak obří, že by mohly běhat Velkou Pardubickou. 

To by bylo ale ještě to menší zlo. V tý síti totiž visel ještě obří černej pavouk a žral tu kobylku. Málem jsem se posrala, protože řekněme si to upřímně – na kilometru čtverečním můžu být buď já nebo pavouk. V myšlenkách už jsem si pakovala s tím, že tady teda rozhodně s hnusnýma pavoukama nebudu. Zvlášť po tom, co jsem zjistila, že je to černá vdova. A zvlášť ještě po tom, co vím, že tu občas jsou i štíři (polopoušť, né asi). 

Hadi a nějaký malý divoký puntíkovaný pumičky (Leonillo), to už je jen taková třešnička na dortu. Hady jsem jako malá chytala za chalupou na poli a nějaká divoká kočka je nic proti všemu, co má víc, jak 4 nohy. Jako já vím, že za to ten pavouk nemůže, ale já se prostě poseru vždycky, když nějakýho vidím. 

Vyslala jsem pantátu, ať ho zlikviduje (varování: následující řádky mohou být pro citlivé duše a milovníky pavouků drastické). Pantáta se sice znalecky vyzbrojil Raidem a zapalovačem. Přibalila jsem mu pro jistotu i rukavice. Ale jestli je něco horšího, než pavouka vidět, tak je ho nevidět. Přesně to se totiž stalo. Pantáta leč vyzbrojen, jak na frontu do přední linie, otevřel zrovna ty dveře, na kterých celá ta hororová scéna seděla. A pavouk samozřejmě zdrhnul. Já chytla hysterák a dva dny pořádně nespala. 

Druhý den jsem to říkala Betty. Pak jsem ji asi hodinu neviděla, načež za mnou přišla s vítězoslavným výrazem a s tím, že pavučinu vymetla a pavouka zabila. V ten moment se pro mě stala národním hrdinou a den 30.listopad 2022 se nenávratně zapíše do historie jako den, kdy pantáta dostal novou práci a Betty přezdívku „The Spider’s slayer“. 

A to je konec dnešního vyprávění. Kromě sluníčka, bazénu, sauny, místní gastronomie a výletění si tu ještě užívám pohostinnost a srdečnost místních. Za pár dní nás čeká rodinný výlet do Cancúnu, las posadas, Vánoce a Silvestr. Taky bychom rádi vyzkoušeli let balónem, Temazcal a udělali pár dalších výletů. O tom všem zase někdy příště. Přeji všem krásný advent a pohodový vánoční čas. 

Adios y abrazos!

XOXO