Moje bilance roku 2025: vyhoření jako spása 

Nejtěžší pro mě na uplynulém roce nebylo snad ani tak to, co se dělo. Ale to, že už jsem nemohla dál předstírat, že některé vzorce, tendence, chování a mechanismy jsou v pohodě. Přestala jsem je tolerovat. A musela se s tím nějak vypořádat.

Jsem plánovací typ. Proto je pro mě bilance uplynulého roku a manifestační list na další rok MUST HAVE rituál. Na konci roku 2024 jsem byla plná plánů a optimismu. V práci mi totiž nabídli novou roli – v marketingu, v oblasti, která je mi blízká. Slibovala jsem si od toho větší smysl, lepší work-life balance i finanční posun. Jenže…

Začátek roku ve znamení loučení

Hned v úvodu roku mi zemřel milovaný děda. Před Vánocemi ho odvezla rychlá a ačkoliv prognózy se zdály být chvíli příznivé, cítila jsem, že už se domů nevrátí. Utvrdila mě v tom i kombinace australských esencí, kterou jsem mu na míru vytestovala: podpora na klidný odchod.

Na druhý svátek vánoční jsem tedy sedla do auta a přivezla mu dárky, esence a strávila s ním drahocenný čas. Děda byl při smyslech a měl obrovskou radost, že mě vidí. Byl nádherný zimní den a když jsem odjížděla, symbolicky zapadalo slunce. Byl to jeden z nejhezčích západů, jaké jsem kdy viděla. 

Z dědova odchodu jsem byla dlouho smutná. Všichni moji prarodiče totiž definovali mé dětství a když se mi na něj vybavují šťastné vzpomínky, většina se pojí k nim. Najednou tu jeden nebyl. Byla jsem ale vděčná, že jsme se stihli v klidu rozloučit. A na to konto jsem celý rok přispívala na jeden hospic. Protože mi došlo, že důstojný odchod je stejně důležitý, jako respektující zrození.  

Práce, která měla být vysvobozením, mi zlomila vaz…

Po Novém roce jsem nastoupila do práce odpočatá a s nadšením. Byla jsem vděčná za příležitost a těšila se, že budu díky zkušenostem z marketingu pro firmu větším přínosem, než v salesu. Zase zapojím svou kreativitu. Budu víc doma s rodinou a míň na cestách. A taky, že nebudu muset každý den „lovit“ už tak dost přetížené lékaře – což mi bylo při pohledu na čekárny plné pacientů nepříjemné a v rozporu s mou Human Design strategií.

Realita byla jinde. Požadavky rostly exponenciálně. Očekávání byla neúměrná mým zkušenostem. A objem práce dlouhodobě přesahoval kapacitu jednoho člověka. Do toho kumulující se únava z práce a dětí. 

Jenže jsem byla typický over-achiever. Nastavená na výkon a plnění úkolů. Snažila jsem se, aby bylo vše perfektní. Byla přehnaně zodpovědná. Jakékoli selhání jsem automaticky vnímala jako svou presumpci viny. Už to je cesta do pekel. A do toho jsem se jakožto „mileniál“ octla v prostředí „boomerů“ s 20+ lety zkušeností, odrostlými dětmi a taktéž pr*elí plnou vlastních pracovních povinností. V rámci „ekonomické efektivity“ padaly hlavy a práce i očekávání se přelévala na ty, kteří zůstali. Prima atmoška.

Když se nadšení mění v odpor

Vlivem navyšujících se požadavků se postupně vytrácel můj elán. Work-life balance se zhoršoval. Když jsem si spočítala navýšenou mzdu na reálně odpracované hodiny, byla jsem tam, kde 4 roky zpátky – před mateřskou a inflací.

Abych stíhala práci i rodinu, vstávala jsem nejdřív v pět, pak už i ve čtyři. Pracovala 12 hodin denně. Ani tak to nestačilo. Dlouhodobě jsem se necítila oceněná. Finančně, ani lidsky. V noci jsem špatně spala a každé ráno se budila s myšlenkou: „Tak co zas dneska přijde?“. Žila jsem od víkendu k víkendu. Každou neděli odpoledne měla divný pocit v břiše. 

Vlivem permanentního stresu, únavy z práce a života s neurodivergentními dvojčaty, partnerem z jiné kultury a vlivem mého lehkého ADHD, jsem začala dělat chyby a zapomínat. Výkon šel dolů. Nadšení z práce vystřídal odpor.  Z mého přirozeného zájmu o lidi v týmu se stala apatie, místy averze. Úzkosti a pocit bezmoci byly téměř permanentní. Zaháněla jsem je vejpem, občasnou skleničkou a Lexaurinem.

Bylo jaro, svítilo slunce. A já se cítila provinile, že jsem si jednou týdně dovolila desetiminutovou procházku. Nedokázala jsem vypnout hlavu a radovat se. Být příjemná na děti a partnera. Večer jsem jen seděla na gauči a koukala do blba. Nepoznávala jsem se. Vnitřně mi bylo zle z toho, že ztrácím sama sebe, ničím si zdraví a nemám prostor na to, co mě naplňuje.

Když už víš, že takhle ne

Pořád jsem doufala, že se to zlepší. Ale nelepšilo. Začala jsem si uvědomovat, že si zadělávám na pre-diabetes, hypertenzi, nějakou pěknou kardiovaskulární příhodu nebo maligní onemocnění. Nedařilo se mi zhubnout a měla jsem takový ten typický „cortizol face“. A doma partnera, který pracoval zlomek času za výrazně vyšší plat. A stíhal do toho normálně žít a starat se o děti. 

Díky tomu jsem se začala ptát sama sebe: Mám to zapotřebí? Co z toho mám? Proč to vlastně dělám? Co mě tam drží? Strach? Ego? Jistota? Došlo mi, že takhle žít nechci. A že musí existovat možnost, jak z toho ven. Posledním hřebíčkem do rakve byla diagnóza „začínající vyhoření“. V tý době už jsem chtěla jen jedno – ať už to proboha skončí a mám klid. 

Rezolutní rozhodnutí… a nečekaný zvrat

Pro mě do té doby abstraktní pojem měl najednou pojmenování a konkrétní projevy. A to bylo momentum, kdy jsem se rozhodla dát výpověď, protože jsem už neviděla jinou možnost. Neměla jsem žádný plán B a ta nejistota mě děsila. Zároveň se mi ulevilo, protože už nešlo o to „jestli“, ale „kdy“. Život to nakonec vyřešil za mě, protože jsem ve stejnou dobu zjistila, že jsem těhotná. Neplánovaně. Nečekaně. Ale paradoxně ve správný čas.

Moje zdraví bylo v tu ránu priorita, proto jsem se rozhodla jít od září na neschopenku. Léto jsem sice celé problila a makala i o dovolené a víkendech, abych vše důležité dotáhla. Ale dnem 15. září pro mě začala nejlepší část roku. Poprvé po dlouhé době jsem si mohla vypít ráno kafe v klidu a bez úzkosti.

Když zpomalení otevře nové možnosti

Abych se zasaturovala, investovala jsem našetřené peníze, které jsem si v korporátu ani nestíhala užít, do seberozvoje. A i když jsem byla omezená vycházkami, byla to pro mě nejšťastnější a nejproduktivnější část roku. Zvládla jsem:

✅ navázat spolupráci s marketingovou konzultantkou

✅rebrandovat svou osobní značku

✅kompletně překopat web a komunikační strategii

✅absolvovat pokročilé kurzy australských esencí a Theta Healing – Intuitivní anatomii a být díky tomu efektivnější v terapiích 

✅projít kurz virtuální asistence

✅konečně pořádně odpočívat a být tu pro rodinu

✅změnit si příjmení

✅připravit krásné Vánoce

✅+ se pořád učím si nastavovat hranice a říkat si o pomoc

Co mi rok 2025 skutečně dal

Rok 2025 mi dal hlavně pořádně „přes hubu“. Ale to většině z nás. Já to musela celkem rozýchat, protože jsem nebyla zvyklá na neúspěch. Dnes to vnímám tak, že to bylo potřeba. Jinak bych se nezastavila a nepřehodnotila. Došlo mi, že:

💡nejsem tu pro všechny, jsem tu hlavně pro sebe a svou rodinu

💡ne každý se mnou musí souhlasit, nejdůležitější ale je, jak se cítím já

💡co mi leze do zdraví nebo narušuje hranice – pryč

💡přiznat si svoje limity a potřeby není slabost

💡odpočinek není lenost, ale nutnost

💡čas a klid jsou nejcennější komodity 

💡zdraví, rodina a to, co mě naplňuje jsou priority

Teď je mi krásně. Ne proto, že by byl život jednodušší. Ale proto, že jsem si vybrala sama sebe a rozhodla se, co už dál nehodlám tolerovat. Tento rok byl pro mě ve znamení smrti a zrození, konce a začátku, oddělení iluze od pravdy. Příští rok chci hlavně klid, kvalitní čas s rodinou a sama pro sebe a rozvíjet to, co mě naplňuje. 

Cítíš, že i ty potřebuješ zpomalit a utřídit si směr?

Pokud procházíš náročným obdobím a chceš si v bezpečném prostoru srovnat myšlenky, můžeš se objednat na nezávaznou konzultaci. Dostaneš možnost se vypovídat, uvidět věci jasněji a udělat první krok ke změně.

👉 REZERVOVAT NEZÁVAZNOU KONZULTACI

Přeji vám všem klidný start do nového roku.🍀🩷

Ať je plný zdraví, lásky, vnitřního klidu a věcí, co vám dávají smysl.

S láskou,

Markét