S dvojčaty v Mexiku: Jak mi spadly růžový brejle

Doba čtení: 5 minut

Tohle asi muselo zákonitě přijít. Po relativně dlouhém opojném období, které trvalo do začátku ledna, přišlo vystřízlivění. Konec mexický „honeymoon“ fáze. Začala jsem to tu vnímat víc realisticky. Ne jen skvělý jídlo, zajímavý tradice, přívětivost místních, domácí spa a zážitky. Ale i mínusy. Doufám, že dnešním článkem potěším všechny, kteří si doteď mysleli, že jsme tu na dovolený 😀 

SUVENÝR Z LA SALADITY

Po pozitivním dojmu, který ve mně zanechala návštěva La Saladity jsme zjistili, že to nebylo to jediné, co jsme si z ní dovezli. Dcerka kamarádů skončila s horečkami v nemocnici a našim holkám už tam vyskákaly pupínky. Přikládali jsme to na vrub místním komárům. Jenže pupínky nemizely ani po týdnu. Naopak se jejich počet zvyšoval. Do toho se přidaly teploty, průjem a opruzeniny, takže holky vypadaly jak paviáni :-(. Radši jsme teda zašli na pediatrii. 

HOLKY VYPADALY JAK PAVIÁNI 🙁

Doktorka nám předepsala sérii léků a mastiček, ale v podstatě nám nic moc neřekla. Mohla to být varicela (neštovice), ale taky nemusela. Pupínky, ani průjem nemizely ani po týdnu. Tak jsme tam šli znovu a vyfasovali nový set mastiček a léků. Závěr je takový, že po měsíci a půl je to lepší, ale pupínky úplně nezmizely. 

Aby toho nebylo málo, začalo být zle i nám. Nejdřív jsem začala mít průjem já a byla jsem pořád unavená. Asi týden na to lehl i pantáta. Mě do toho ještě bolela hlava. Byla to taková prudká bolest jen na jedné straně. 

MOHLY TO BÝT PARAZITI

Na to konto z pantáty vylezlo, že to není dobrý, že by to mohly být paraziti. A že jeho děda měl jednou amébu, která mu vlezla až do mozku a tam zkalcifikovala. A museli mu dělat lobotomii, aby ji odstranili. No, tak po tadytý stórce jsem pantátu okamžitě hnala do lékárny pro antiparazitika. Jak jsem zjistila, je to tady úplně běžná věc. 

Pro mě, jako pro Evropanku, bylo naprosto nepochopitelný, že tu je na denním pořádku mít parazity. Člověk si prostě neuvědomí, co doma má za pohodu, dokud to nemá. A propós, ty antiparazitika byly takový driják, že mi přetočily střeva úplně naruby a vybily veškerý mikrobiom. Tak jsme to pak naháněli probiotikama, který tu jsou celkem drahý (asi 500 pesos).  

DVA TÝDNY FREE SOLO

Jen, co jsme se trochu vykurýrovali, musel pantáta pracovně na dva týdny do Čech. Poprvé jsme byli na tak dlouho od sebe. Měla jsem tu sice jako posilu jeho mamku a každý den měla chodit chůva, ale stejně jsem se toho hrozila. I když je většina péče na mně, tak přeci jen jsme sehraný tým a když už nemůžu, pantáta pomůže. Celkově se zapojuje víc, než běžný chlapi – díky ti 🙂 

JSEM TADY MÍRNĚ NESVÉPRÁVNÁ

To, že jsem tady tak trochu mírně nesvéprávná kvůli řízení, už víte. Moje španělština je vlivem izolace a permanentní únavy taky ne na takový úrovni, jak bych po 3 měsících čekala. Pak je taky celkem náročný vypravit se někam s dvěma malýma dětma, které sice už běhají, ale ještě nerozumí tomu, že se musí držet u mě, aby je A) nepřejel třeba kamion nebo B) nepokousal pavouk, štír nebo had. 

Navíc není moc kam, protože vesnice. Všude se musí dojet autem, s kočárkem můžu leda tak kolečkovat před barákem, jako na běžeckém oválu. Žádný kloudný dětský hřiště tu moc není. Našla jsem jedno v parku v centru, který je celý ze železa a Vane nám vypadla z houpačky hned, jak jsme ji do ní posadili 😀 Když ty dva týdny shrnu, tak: 

1. CHŮVA VYPADLA PO 2 DNECH

Dva dny po odjezdu pantáty jsem už od 8 vyhlížela chůvu z okna. Marně. V půl 9 napsala, že jí není dobře a že nedorazí. V tu chvíli jsem se málem nervově zhroutila. Pantátova mamka se mi po zbytek dne neodvážila říct, že nejenže chůva nedorazí dnes, ale ani další dva dny. V pondělí nastoupila se slovy, že to nebylo ani tak fyzický, jako spirituální a emocionální. 

BYLO TO SPIRITUÁLNÍ

V ten moment jsem si připadala jako Helena Růžičková ve Slunce, seno: „Držte mě! Tak kde jste?!“ Považuju se za spirituálního člověka, ale v životě by mě nenapadlo přijít do práce s tímhle vysvětlením. To by na mě asi koukali, jak chleba z tašky. A navíc, co se má co spirituálně hroutit, když tu není pantáta. Moje fyzický i duševní zdraví na ní závisí a ona mě nechá ve štychu! Grrrrrr.  

S odstupem času jsem zjistila, že se jí ze dne na den zbortil svět, respektive manželství. Vyprávěla mi, co se stalo. Až mě mrzelo, že jsem ji tak odepsala. Nebo takhle, já věděla, že to asi není jen tak. Každý člověk má pro svoje chování důvod a v danou chvíli to prostě jinak neumí. Vnitřně jsem se ji snažila pochopit. Ale vzhledem k tomu, že jsem padala na hubu únavou, jsem nebyla schopná dělat ze sebe Dalajlámu. 

2. CHTĚLO SE MI BULET

Jen co pantáta odjel, začala jsem natahovat, protože se mi po něm okamžitě stýskalo. A ještě další dva dny potom jsem měla úzkost. Já, tvrďák! Připadala jsem si tu děsně sama, daleko od rodiny, od kámošů a od všeho dění. No a pak už mě jen všechno sralo. A ž teď mi došlo, že už jsem celkem home-sick. Chybí mi Praha, pohoda na Opatově, kamarádi, kváskový chleba a možnosti velkoměsta. A prostředí bez smrtelně jedovatých pavouků, štírů, parazitů a přeslazených jogurtů. 

3. BYL TO SURVIVOR

Pantátova mamka byla fakt držák a dotáhla to se mnou až do konce. I když jsem na ní viděla, že toho má taky plný brejle. Vařila a byla mi k ruce, když jsem potřebovala pomoct třeba s koupáním. Ale stejně 90 % péče o holky bylo na mně. Hlavně noci byly náročný, protože mě budilo každý holek pípnutí. 

ASI ZAS NĚJAKÁ REGRESE, NEBO CO

Vstávala jsem třeba 4x za noc a někdy byla třeba i 2 hodiny vzhůru, protože se prostě jedna nebo druhá rozhodla, že je čas si hrát. Asi zas nějaká spánková regrese nebo neuromotorický milník už po miliontý, nebo nevím. To ani nemluvím o tom, že jsem už měsíc nebyla v bazénu a v sauně. Nejdřív kvůli nemoci, pak nebyl čas. Přitom to pro nás byl na začátku dost trhák a chodili jsme každý den. Teď jsem zapomněla, že je tu vůbec máme.

4. MEXIKO NEPODLÉHÁ ZÁKONU ČASU

Po tom, co vypadla chůva, a pantátovu mamku to moc nekonsternovalo. A po tom, co už se nám tu párkrát stalo, že měl přijít třeba instalatér a nepřišel, jsem dospěla k závěru, že v Mexiku asi neplatí zákon času. 

VŠECHNO JE MAŇANA. A NEBO VŮBEC.

Je tady totiž úplně normální, že i když se na něčem s někým dohodnete, tak je tak pade na pade, že to klapne. Když už ten člověk přijde, přijde většinou pozdě. Plus mínus hodina nebo dvě. Když nepřijde, tak v lepším případě vám dá vědět v ten čas, co měl dorazit. A v horším se neozve vůbec. Taky se tady nic moc dopředu neplánuje a všechno tu děsně trvá.  

Jako jo, já vím, že jsem tu hostem v cizí zemi a jsem to já, co se má přizpůsobit. Ale jako do prdele! Jak v tomhle někdo může fungovat?! Mě nepřijde normální se s někým na něčem dohodnout a pak nepřijít nebo nedat vědět. Sorry jako! 

DEN D

Od pantátova odjezdu jsem odpočítávala, kolik nocí z celkem 11 budu muset přežít. A zhruba tři dny před jeho příjezdem jsem odpočítávala hodiny. 93, 72, 30, 12, 5… A na poslední chvíli jsem se rozhodla, že ho překvapím a vyzvednu ho na letišti. 

PANTÁTA BYL MILE PŘEKVAPEN

Chápete? Já, která se tu bojí dojet i jen do sámošky, se dobrovolně rozhodla riskovat svůj život (bez nadsázky) a dojet sama 40 km s vědomím, že to může být moje poslední cesta 😀 Jako takhle, ono to bylo skoro pořád rovně a byla neděle poledne, kdy nebyl skoro provoz. Ale stejně. Musela jsem projet jednou křižovatkou, kde jsem nevěděla, kdo má přednost. Tak jsem počkala, až mě někdo pustí 😀 Pantáta byl happy a mile překvapen. Tak mi to za trochu adrenalinku stálo 🙂

Po tom, co přijel, se mi neskutečně ulevilo. A myslím, že nám oběma ta pauzička prospěla. Hlavně jsme se shodli, že i přesto, že jsme tu původně kvůli protahující se dostavbě našeho domu plánovali zůstat dýl, vrátíme se v původním termínu. Už nám ten pobyt na samotě u lesa (bez lesa) leze trochu na mozek a těšíme se do Čech.  

POHLED DO ZRCADLA MĚ NETĚŠIL

Z pantátova příjezdu jsem měla hned dvojí radost, protože mi přivezl dárek, který jsem nadělila sama sobě. A těšila se, až ho poprvé vyzkouším. Moje pleť totiž dostala v posledních dvou letech docela na frak. Nejdřív stres v práci, potom těhotenství, kojení, permanentní spánková deprivace a posledních pár měsíců šlehy pouštním vzduchem a tvrdou vodou. 

Jako nebyla to až taková trága, že bych se bála vylézt ven. Ale zase co si budem – bejvávalo líp. Teď asi napíšu něco, co vás dost šokuje… Ale bohužel nemládnu. A všechny ty změny zanechaly mou pleť mdlou, nejednotnou a s rozšířenými póry. Pohled do zrcadla mě moc netěšil. 

NIKDY JSEM MOC NEVĚDĚLA, JAK SE O PLEŤ STARAT

Nemám teď úplně kapacitu chodit pravidelně na kosmetiku, což je sice super relax, ale přijde mi, že pleť vypadá pěkně tak první tři dny. Pak už je to na každodenní péči. Já vlastně nikdy moc nevěděla, jak se o pleť starat – znala jsem jen odličovač a hydratační krém. Navíc na trhu je tolik produktů, který slibujou, že vrátí čas 150 let, ale přitom je to jen dobrý marketing. 

Já hledala něco simple, co bude fungovat, protože jsem už pár věcí vyzkoušela a nadšená jsem nebyla. Dlouho jsem se proto rozhodovala (skoro 2 roky), jestli mám jít do týhle! A nakonec, na doporučení kamarádky a dalších recenzí, jsem se rozhoupala. 

ASI TO NAVRHOVALA NEVYSPALÁ MATKA

Výrobce totiž slibuje hafo benefitů, jako: hladší, jemnější a jasnější pleť, regenerace pleti, stažení pórů, eliminace pupínků, kruhů pod očima i pytlanů kolem nich. Navíc stimuluje produkci vlastního kolagenu. Skoro jak kdyby to navrhovala nějaká nevyspalá matka nebo busy woman. Všechny benefity jsou prokázaný i studiem, což mi bylo celkem jedno, protože mě přesvědčily hlavně ty výsledky. 

ROZDÍL BYL ZNÁT UŽ NA POPRVÉ

Rozdíl jsem pocítila už po prvním použití. A jelikož byl pantáta zvědavý, tak i on. Pleť byla viditelně hladší. Po týdnu i jasnější. To se mi s žádným zařízením nebo krémem ještě nestalo. Navíc díky jasným instrukcím přesně vím, jaký produkty na svou pleť použít. Konečně! Navíc mám i poradenství zdarma. Konečně něco, kde výrobce nenabízí jen kecy v kleci, ale má to smysl. 

Výsledky nasdílím příště a taky na svém Instagramu (mount_happiness) a na Facebooku (Mount Happiness). Věřím, že od teď už bude jenom líp – jak na těle, tak na duchu, tak i na ksichtě 😀 Tak pa a zase příště 🙂