Co je lepší o mateřství nevědět: dítě je tvůj (m)učitel

Doba čtení: 5 minut

Říká se, že děti jsou naši největší učitelé. No, to je hodně eufemizovaně řečeno, řekla bych. Dnešní zamyšlení je o síle lidského charakteru anebo jestli tě to dítě nezabije, tak tě posílí. 

Nechápu, proč se někteří zaměstnavatelé děsí toho, když má ženská děti nebo je plánuje. Naopak by se měli u pohovorů aktivně ptát: „Máte děti?“. Nikoliv proto, aby to kandidátce uškodilo, ale proto, že by firma ušetřila za organizování časově i finančně nákladných assessment center. Nic tě totiž nedostane pod tlak tak, jako řvoucí dítě ve 3 ráno. Máš víc, než jedno dítě? No tak to se rovnou přihlas na pozici generálního ředitele, protože nikdo nemá líp v malíku budget planning, time management nebo leadership, než matka od dvou a více dětí.  

JEDINÁ ADEKVÁTNÍ PŘÍPRAVA NA MATEŘSTVÍ JE ARMÁDA

Jedno známé pořekadlo praví, že: „Kdo je připraven, není zaskočen.“ Tak s tím si dovolím nesouhlasit. Na mateřství Tě podle mě nemůže připravit ani deset předporodních kurzů. Možná jen armáda by byla adekvátní formou nácviku, protože jsi neustále pod tlakem a s dlouhodobým spánkovým deficitem. Neorganizovanost nebo neschopnost mít 4 prsa a 8 rukou se po právu trestá. Jakmile se totiž zpozdíš, byť jen o 10 sekund, plukovník Kinder tě hned seřve. To platí u všeho – u jídla, u výměny pokaděný plíny, u odchodu na procházku i u uspávání. Je Ti snad někdy blbě? Nezájem. Už nemůžeš? No problem! Dej si dvacet dřepů s dítětem z a na hrací podložku. 

Matka prvorodička, jako jsem já, při vstupu do těchto pro mě zcela neprobádaných vod, samozřejmě zírá jak chleba z tašky a nevychází z údivu. Pochopte prosím, že až donedávna jsem řešila jen klasické záležitosti moderních bezdětných třicítek a o péči o mláďata jsem neměla ani páru. No a pak jsem do toho spadla tak rychle, že ani několik měsíců těhotenství nestačilo na to, abych si ty mezery doplnila. 

PROČ NIKDE NENÍ MANUÁL „DÍTĚ – NÁVOD NA POUŽITÍ“?

Cítím se trochu ukřivděně, protože mám pocit, že mi spousta věcí byla zatajena. Domnívám se, že by měl někdo prostě vynalézt univerzální manuál a nazvat ho „Dítě – návod na použití“. A ten manuál by se měl rozdávat povinně u všech gynekologů. A né, že jako budu honit poslední resty před mateřskou v práci, do toho mi bude blbě a ještě se do toho rozhodovat o každé z milionu věcí pro juniory a studovat „DOs and DONTs, abych toho malého tvorečka udržela při životě. 

Mám dojem, že první rok života dítěte je prakticky jen o řvaní. Sotva si ho donesete z porodnice, začnou mu koliky. Ty mají prý na 4.měsíci ustoupit. Jenže pak do toho začnou růst zuby. Mléčných zubů je celkem 20 a každý prý prořezává 3 dny. No nevím – soudě podle řevu naše holky už mají tak tři řady zubů, který jim prořezávají už asi měsíc a půl – a pořád bez výsledku. 

Aby to nestačilo, tak se do toho ještě přidá spánková regrese, kdy veškerý pokusy o optimalizaci uspávání nebo studování spánkových cyklů, přijdou v niveč, protože dítě si to stejně zas udělá po svým. No a k nočnímu řvaní se pak přidává i denní řvaní, jakmile dítě začne být trochu mobilní. Aneb helou separační úzkosti, kdy se matka vzdálí na metr a půl daleko a dítě už to vnímá jako pokus o útěk. Naše dvojky si navíc velice rádi strkají prstíčky vzájemně do očiček, takže je o zábavu postaráno.  

OBČAS MÁM CHUŤ SI KOUPIT JEDNOSMĚRNOU LETENKU DO KARIBIKU

Jako takhle. Dost často mám pocit, že umřu. Že už další den prostě nezvládnu. Ale i přesto nějak ráno vždycky vstanu, provedu denní rutinu a život běží vesele dál. Když už je to fakt hodně zlý, napadá mě: „Co by se stalo, kdybych si koupila jednosměrnou letenku do Karibiku?“.

Dny, kdy jsem zrovna ve spodní části amplitudy a někde zahlédnu fotky vysmátých dětí a jejich sladce se usmívajících matek a la „perfect happy family“, tak mě může trefit. Jim se snad ty haranti nebudí 8krát za noc? Nicméně pak nastane nevysvětlitelný přírodní úkaz. Jakmile se před objektivem objevím s dětmi já, a nejlépe ještě s pantátou, vypadáme úplně stejně! Budiž jim tedy to jejich noční vysírání odpuštěno.

JSEM JEJICH STOPAŘŮV PRŮVODCE PO ZEMI

Zvlášť, když se na mě ty naše malý teroristky upřímně zasmějou nebo projeví radost pokaždý, když se vrátím ze záchodu. To je prostě musíš milovat. Můj život má díky nim úplně jiný flow a smysl. Pomáhám tady spoluvytvářet dva nové životy. Jsem jejich stopařův průvodce po Zemi. Cítím zodpovědnost za to jim předat to nejlepší co znám, abych jim zajistila dobrý start do života. Jak to udělám? Ne tunou nepotřebných, materiálních věcí, ale tím, že jim půjdu dobrým příkladem a dám jim potřebnou lásku, péči a blízkost. 

V osobním rozvoji už nějakou dobu „frčím“, ale teď se chtě nechtě musím postavit i svým největším slabinám a stínům. Už se prostě nemůžu měnit v Tyranosaura pokaždý, když mám všeho plný zuby nebo když něco nejde podle mýho. A že teď nejde podle mýho nic. Už ani naplnění základních lidských práv a fyziologických potřeb – jako třeba potřeba se v noci vyspat, právo na (vlastní) život nebo potřeba společné chvilky s pantátou o samotě. A to je teprve začátek! Co teprve až přijde období vzdoru nebo otázky „proč“. Obávám se, že ani sedm let v Tibetu nepomůže. 

DĚTI JSOU JAKO HOUBY

Děti jsou jako houby a nasávají všechno, co vidí, slyší nebo zažívají. Zejména v prvních pěti až šesti letech života. Proto je dobrý se sebou začít dělat už něco jakoby dopředu – než ještě děti máte. Protože až zas jednou po stopadesátý budete stát ve čtyři ráno půl druhý hodiny nad postýlkou, tak vám ty nervy prostě nesmí selhat. 

Já sama si navíc zažila jaký to je, když dětství není úplně ideální. Takže se snažím dělat to jinak. Chci pro ně prostě bejt super máma, aby z nich vyrostly sebevědomé mladé bytosti a nepotácely se životem ode zdi ke zdi. Přeju si, aby se mi jednou nebály s čímkoliv svěřit a byly na mě pyšný. 

CHCI PRO NĚ BÝT TOU NEJLEPŠÍ VERZÍ SEBE SAMA

A tak i když to nejde vždycky na jedničku, nepřestávám se snažit být tou nejlepší verzí sebe sama. Pro ně, pro pantátu a v závěru i sama pro sebe. Holky mě učí větší trpělivosti a pochopení. A taky nevztekat se vždycky, když věci nejdou podle plánu. Mezi další skills, který jsem vyprecizovala, patří určitě i větší organizovanost. Taky prioritizace a logistická optimalizace nabraly úplně jiný rozměr. 

Naučila jsem se taky nad věcma míň přemýšlet a víc jednat. Být ještě víc časově efektivnější – hraje se doslova o minuty. Holky mě taky inspirovaly k plnění si svého snu – založení si blog a napsání knihy. Takže když to vezmu kolem a kolem, můj život je lepší, i když je to někdy pěkná dřina. To ale všechno, co za něco opravdu stojí. 

Všem rodičům přeju zdar a sílu, alespoň 6 hodin nepřerušovaného spánku a nekonečně mnoho krásných dětských úsměvů. Ať jsou všechny děti šťastné a milované. 

S láskou,

Margaret.