Co je lepší o mateřství nevědět vol. 4: tahle země není pro malý

O tom, jak se mi ze dne na den promění každodenní život a preference, se mi snad ani nesnilo. Z nezávislé party girl, která si žila podle sebe, cestovala, vymetala semináře o osobním rozvoji a honila „karošku“, se během jednoho roku stala matka od dvou dětí se vším, co k tomu patří, včetně zažitých klišé. O jaká se jedná? Warning: spoiler included v názvu článku.

STALA SE ZE MĚ SIRI

Tak asi nejvýraznější změnu pociťuju na svým sociálním životě. Ten prostě není. S kámoškama jsem sice skoro v denním kontaktu, ale po porodu se ze mě stala regulérní Siri – virtuální kamarádka v mobilu. Osobně se vidíme tak jednou, dvakrát za půl roku. Na chvilku. A většinou 90% pozornosti věnuju holkám. Chtě nechtě se toho nejvíc o životě svých kamarádek dozvídám z Instagramu. 

Další věc je, že bydlíme na okraji Prahy, který je hodně baby friendly. Už teď mám v nohách snad tisíc mil s kočárkem. Hned pod barákem taky máme veškerá mama must have – Lidl, lékárna, DMko, Zásilkovna, kavárna, hernička, dětský hřiště, příroda. Nicméně do končin mimo centrum, kde není do čeho píchnout, se zrovna nikdo nehrne. Alespoň lidi bez kindrů ne. Got it. Beru, nezlobím se. Jen občas při scrollování na sítích tiše závidím ty slučánky a cestování a mám silný FOMO (fear of missing out).   

Jako nikdy jsem si nemyslela, že budu taková ta matka, co se po porodu vypaří a řeší jen děti, protože přeci mám dostatečnou mozkovou kapacitu na to řešit i sofistikovanější věci. Ale jako ty vole! Ono to tak fakt je! Ať chceš nebo nechceš. Jsi prostě otrokem (ne)režimu svých dětí, ze kterýho si nemůžeš vzít day off. Za prvý to za tebe nikdo jiný neudělá. A za druhý – malý dítě patří k mámě. Tečka. Žádný odkládání na půl roce a podobně. 

VEDEME SMĚNNÝ OBCHOD S ČASEM

Tím, že máme ty děti dvě a jsme na ně s pantátou v Praze sami, tak si nemůžem zrovna vyskakovat. Čas pro sebe počítáme na minuty. Každá hodina volna jednoho z nás si vybírá daň v podobě exponenciálního úbytku energie a navýšení levelu šílenosti na kritickou úroveň u toho druhého. Proto dvakrát rozmýšlíme, kam půjdeme a vedeme mezi sebou směnný obchod s volným časem. 

Naše malý gremlinky už na osmým měsíci lezou po čtyřech jak rakety a myslím, že se za chvíli postaví. Taky jsou hrozně zvědavý. Se zaujetím se zajímají o všechno okolo, mají rády lidi i zvířata. Jako hrdá matka se samozřejmě dmu pýchou, ale jako uhlídat to a zabavit je, když je na ně člověk přes den sám, je občas mission impossible. 

KDYŽ SE NEBUDÍ HOLKY, BUDÍM SE JÁ

V noci se pořád budí. Už ne osmkrát, ale i tak vstáváme třeba dvakrát až třikrát za noc. Když náhodou spí víc, než 3h v kuse, budím se já a kontroluju, jestli dejchaj. Taky krmení je kapitola sama pro sebe. Mám plný mrzazák po domácku dělaných příkrmů z těch nejlepších bio surovin. Často se ale stane, že jedna něco jí a druhá ne. A další týden je to zas úplně jinak. Takže třeba půlka z těch hyper zdravých pokrmů končí v koši.

Moje oázy klidu v podobě spaní v kočáru už taky vzaly za svý. Svůj nebetyčný zájem o okolní svět deklarují odmítáním spánku a v kočáru sedí jak královna Alžběta II. nebo klečí. Já při každým výmolu skoro nedýchám bo se bojím, aby nedošlo k neplánovanému „výsadku“. Můj plán, mít korby do roka kvůli páteři, ztroskotal. Přezouváme na sporťáky, kde budou mít výhled a kšandy. A já klid, že je nikde nevyklopím.  

VRÁNA K VRÁNĚ SEDÁ

Nakonec se ukazuje, že vrána k vráně sedá a na socializaci jsou nejlepší ostatní mámy, protože za A) mi rozumí, za B) mají doma věci na děti a já tak nemusím táhnout obří tašku, za C) ví co v případě nouze s dětma udělat, když si potřebuju třeba odskočit a za D) mají čas přes den, když ho máš i ty a po sedmý, když zase můžou normální pracující, už taky koupou, uspávají a zalamují to na gauči. 

Problém kámošek s dětma je vychytání rozvrhu. Může se to zdát jako úplná pitomost, ale je to celkem rocket science. Do plánování totiž vstupuje několik proměnných. Třeba spánek a krmení dětí, možné návštěvy u doktora, nečekané nemoci, neštovice ve školce, počasí (moc vedro, moc zima, déšť, supercely, tornáda atd. je velký špatný), čas dojezdu, bezbariérovost MHD nebo pokud jedete autem, tak možnost zaparkovat a míra vytíženosti pražského provozu. Ideální je tedy vyrazit mezi 10:00 -11:00h a zpátky zas mezi 13:30 – 15:00h. 

V praxi to teda vypadá tak, že když už se konečně dohodnete na nějakým termínu, většinou jedna z vás přijde o půl hodiny pozdějc. Vono totiž naložit do auta dvě osmikilový děti, autosedačky, dvojkočár a věci k jídlu a přebalování, zabere celkem dost času. No a na místě určení si stihneš tak akorát říct s kámoškou čau, vypít půlku kafe, snažíš se pochytat hlavní milestony z jejího života a do toho zachraňuješ děti před nějakým harakiri. Spaní a krmení je stejně úplně rozhozený a pak se nějak snažíš vyhnout odpolední špičce a makáš dom. 

PÁRKRÁT JSEM VYRAZILA DO BEZDĚTNÝHO PROSTORU

Výjimečně (asi dvakrát) se mi poštěstilo, že jsem vyrazila na pár chvil do „bezdětnýho prostoru“. Přátelé, asi takhle. Některý matky možná sotva, co vytáhnou paty z domu, mají tiky v oku od toho, jak šilhají po mobilu a po hodině odchází, protože bez dětí nemůžou bejt. Já ne. Pro mě je to jak propustka na svobodu. 

Problém je, že už neudržím krok. Jsem sundaná po dvou Aperolech a ve 21:30 už poklimbávám a zívám. Když tu únavu nějak překonám, ve 21:40 mi stejně píše pantáta, že řvou. To je skrytý signál pro: „okamžitě se vrať domů“. A tak se musím hryznout do zadku a odejít z bezdětného prostoru v tom nejlepším, protože za A) se mi chce už spát a za B) mě čeká noční šichta – i s tou kocovinou po dvou Aperolech.

BUDU CVIČIT – AŽ NĚKDY

Další věcí je, že mi není úplně dobře ve vlastním těle. Když pominu stále se hojící jizvu po císaři, která připomíná Velký bariérový útes, tak prostě ta postava není, co bejvala. Fyzička není, co bejvala. Popoběhnu dva kiláky rychlostí, že téměř jdu, tepovku mám 160 a vzpamatovávám se z toho ještě druhý den.

Za ty zničený záda by mě fyzioterapeut fakt nepochválil. Na(ne)štěstí žádnýho nemám. Vím o tom. Vím, že s tím něco chci a musím udělat. Ale nemám na to čas ani sílu. Takže teď prohlásím absolutní tabu všech fitness trenérů a life koučů – budu zase cvičit, ale „až někdy“. 

Holt se musím smířit s tím, že tahle země není pro malý. Abstinující matka, co řeší převážně spaní, krmení a vývojový milníky, není ideálním parťákem moderních třicítek, které se chtějí po práci hlavně bavit. Mým jediným vzrůšem je nadcházející několikaměsíční pobyt v Mexiku, rozepsaná kniha, která je takovým mým třetím dítětem nebo to, když zajdeme výjimečně s pantátou do sauny. Moje tělo taky zase bude výstavní. Ale až někdy. 

Útěchou mi je vidina popíjení kávy na terase v novém domě, kam se při troše štěstí přestěhujeme příští rok. Ten s sebou přinese i víc životního prostoru a tím pádem míň ponorky s pantátou. Slibuju si od toho taky baby friendly sousedství, super sousedy a ideální dětství pro naše holky. Uklidňuje mě i to, že až tímhle procesem budou procházet kámošky, co zatím děti nemají, já už budu z nejhoršího venku. A zase budeme cestovat, občas zajdem na véču jen sami dva. A já si budu moct konečně zajít „beztrestně“ na drink nebo na kosmetiku.