S dvojčaty v Mexiku: Když telenovely ožívají

Doba čtení: 8 minut

Máme za sebou první dva týdny v Mexiku z našich celkem 5 měsíců (neboli 21 týdnů či 148 dní). Jak bych je ve zkratce zhodnotila? Food porn, Esmeralda v praxi a pocit, že se konečně můžeme trochu nadechnout (teda hlavně vydechnout) a začít zase relativně normálně žít.  

PRVNÍ HODINY PO PŘÍLETU

V den, kdy jsme dorazili do cílové stanice, „vesničky“ (má asi 70 tis obyvatel, ale na zdejší poměry je to prý vesnice) Tequisquiapan ve státě Queretaro, jsem to i přes sílu vůle zalomila už v 5 odpoledne. Takže jsem se pak vzbudila už ve 2 ráno a modlila se, aby se holky vzbudily o něco dýl a postupně se ty intervaly prodlužovaly. Zvyknout si na časový posun mínus 7 hodin nám trvalo něco málo přes týden. Po dvou týdnech už jsme na našem jakoby pražském čase. 

No a když už jsem ten první den vstala asi ve 3 ráno, rozhodla jsem se, že udělám snídani. To jsem ale netušila, že to, co mi doma zabere zhruba 15 minut mi tady potrvá hodinu. Proč? Protože tu máme úplně obří kuchyň. Vlastně všechno je tady obří. Když už jsem vítězoslavně něco našla, šla jsem hledat další věc a mezitím zapomněla, kde jsem našla tu první. Colombovská práce mohla začít nanovo. Takhle jsem otevírala všechny skříně a šuplíky, abych konečně měla vše potřebné a mohla začít vařit 😀 

Po příletu jsem byla tak zblblá, že jsem si málem natočila obyč vodu z kohoutku. A málem jsem ji dala i holkám. Zdejší voda totiž není tak čistá, jako v Evropě. Dokonce i místní si kupují buď balenou nebo mají doma filtry. My tady máme nějaký hyper super filtr, který vodu nejříve profiltruje, pak nasvítí UV světlem a v závěru elektrolyzuje, takže zabije všechny bakterie, ale v závěru pijeme „živou“ a zdraví prospěšnou vodu. Když jsem se poprvé sprchovala, měla jsem před očima výjev Charlotty ze Sexu ve městě, když vyrazily na holčičí jízdu do Mexika 😀

NÁŠ KAŽDODENNÍ ŽIVOT 

Náš každodenní život není ničím zvláštní a přitom je úplně jiný, než v Praze. Máme tady víc životního prostoru – z pražského 43m2 jsme přesídlili do casa grande o 2 ložnicích, 3 koupelnách, obří kuchyni, jídelně a obýváku, se „zimní“ zahradou, nekonečnou zahradou před barákem, bazénem a saunou. A další část domu se přistavuje. Občas si připadám jako manželka narkobarona z Narcos 😀 a v hlavě mi běží znělka z kultovního seriálu Dallas. Proto domu, kde žijeme, říkám interně „Southfork“ (Sausfork). 😀

Žijeme tady opravdu lépe, než jsme si mohli dovolit v Praze. Ceny energií i jídla jsou tu nesrovnatelně nižší, než v Čechách. Nemusíme tolik řešit spotřebu. Často se zde využívá solární energie a celá země je energeticky soběstačná – jak co se týče elektřiny, tak ropy. Také cena služeb je nižší a přitom jejich úroveň mnohem vyšší. 

Den začínáme zdravou snídaní, ve který nechybí kokosová voda a freshly pressed džusy. Teď ujíždíme na „jugo verde“, kde je celerová šťáva, nopales (kaktus), okurka, petržel a pomeranč. A taky „antigripal“, který obsahuje guayabu, ananas, med a zázvor. Tři litry džusu nás tu vyjdou na zhruba 200 Kč. Vždycky si představím, jak třeba v UGOvi bychom za stejné množství vyplázli skoro tisícovku. 

Pantáta pracuje od 6 od rána do 2 do odpoledne. Já jsem s holkama a když spí nebo přijde chůva, tak píšu svou knihu nebo blog nebo se učím online marketing. Jelikož jsme v polopoušti, tak noci bývají chladné (cca 13 stupňů). Místo oblékání teplého spodního prádla si ale přitápíme přímotopem (nemají tu topení). Kolem 11h se výrazně oteplí na cca 25 stupňů. Odpoledne si jdu zaplavat nebo cvičím HIIT, případně jdeme s pantátou běhat. Občas nás přijde navšívit sousedovic pes Lennon, ze kterého jsou nejvíc nadšené holky, které po mně zřejmě zdědily lásku ke zvířatům. 

Kolem 6 večer holky vykoupeme (dokud se ještě drží teplo) a mezi 7 – 8 je dáváme spát. První dva týdny tady spaly hůř, ale bylo to na ně spousta nových podnětů a změn, tak doufám, že se to časem zlepší. Jakmile holky usnou, máme s pantátou konečně čas pro sebe, tak si dáme třeba saunu. 

V mezičase pantáta sháněl autosedačky a krmící židličku. Jednu autosedačku jsme měli už od začátku, ale druhou jsme sehnali až teď. Párkrát jsme tak museli vyjet na pankáče s jedním dítětem v náručí a to teda nebylo nic moc. Jedna věc je udržet ty naše dracény v klidu a druhá věc je bezpečí. I v ČR bych se bála. Tady navíc jezdí fakt jak na divokém západě, takže z řízení mám respekt i já, pirát z českých dálnic. 😀 Jsme teda závislí na autě, protože všechno je daleko a já víceméně na pantátovi.

CHŮVA   

Když už jsem to téma nakousla, věnuju jí samostatný oddíl. Naše chůva se jmenuje Beatrice a říkáme jí Betty. Je to splněný sen všech žen v domácnosti. Betty je multifunkční, spolehlivá, milá a na naše poměry i levná. Chodí k nám 3x – 4x týdně na 5h. Stará se o holky a když spí, tak uklízí. Navíc jsme zjistili, že dělá i aroma masáže a vyzná se v bylinkách. Mám z ní pocit, že není nic, co by nezvládla. Navíc si díky ní trénuju svou španělštinu, protože nemluví anglicky 😀

Betty mi je sympatická tím, že sice nemá titul z Harvardu, ale je přirozeně inteligentní a lidsky moudrá. Zná spoustu věcí a konceptů, které znám z knih o neurovědě, kvantové fyzice a psychologii. A taky o tom ráda čte, jako já. Navíc má 4 děti, z toho nejstarší studuje pedagogiku se zaměřením na děti s autismem. Takže má zkušenosti na rozdávání. Líbí se mi, že jí nic nemusím vysvětlovat, prostě čapne holky a několik hodin o nich skoro nevím. Holky ji mají rády a jsou s ní zázračně hodné. Hotový dar z nebes 🙂

JÍDLO

Kapitola sama pro sebe je místní jídlo. Mám pocit, že ani ta nejvyhlášenější mexická restaurace v Evropě se nevyrovná tomu, co tady můžete dostat na ulici. Jídlo je velkou součástí života místních. Je to socializační prostředek a určitou formu pohoštění najdete skoro na každým kilometru – i v místech, kde byste to vůbec nečekali. 

Jídlo tady jíte všemi smysly. První, co mě zaujalo, jsou barvy. Převládá zelená a červená. Salsa verde (moje oblíbená) a salsa roja jsou nejběžnější salsy, které k jídlu dostanete. Salsa verde (zelená salsa) se dělá z tomatillos (zelená rajčáta), chille, cibule a koriandru. Je trochu pikantní a dá se jíst v podstatě se vším. Červená salsa ani nevím, z čeho se dělá, ale většinou pálí jako sviňa, vžene vám slzy do očí, stáhne hrdlo i prdel a vysmrkáte díky ní i rýmu z předloňský zimy. Myslím, že odsuď odjedu se střevama z oceli.  

Další smysl, který zdejším jídlem potěšíte, je čich. Všechno příjemně voní kukuřící a kořením. Podobně jako tu mají milion druhů čili a rajčat, tak mají snad deset milionů kukuřice, včetně fialové. Každá tortilla má svůj vlastní název – podle velikosti, tloušťky a konzistence (např. sope, totopos, tostadas, tacos, gorditas atd.). Co si užijete úplně nejvíc, je chuť. Všechno chutná naprosto fantasticky.

Zatím jsem ochutnala následující: tacos (klasická malá tortillová placka, většinou s masovou náplní). Dále enchilladas (větší tortilly s náplní v salsa verde), fajitas (restované maso s cibulí a zelenou paprikou), gorditas (silnější tortilla s náplní uvnitř), chillaquiles (nachos zapečené s nějakou náplní), barbacoa (jehněčí nebo kozí maso, které se peče v agávových listech v díře v zemi), chicharron (fritovaná vepřová kůže, která se jí buď jako čipsy k polívce nebo s nějakou omáčkou), pozole (cizrnová polévka, která se tradičně jí na den nezávislosti 16.září). Za mě největší top zatím byly flautas de pollo (křupavé tortillové rolky s trhaným kuřecím masem), mole (trhané maso v omáčce z kakaa) a panna cotta z marracuji od pantátovy mamky. Každý jídlo doprovází nějaká salsa, limetka, čerstvý koriandr a cibule.

Zapít to můžete jedním z místních pivek – Corona, Victoria, Modelos, Noche Buena atd., ze kterého si můžete namíchat cheladas (pivo se solí a limetkou) nebo micheladas (pivo se solí, limetkou a kořením, co chutná jako Maggi). Nebo nějakým drinkem – Palomas (tequilla, Fresca, což je grepová limča, sůl, limetka) nebo Margarita. Případně zvolit něco nealko – třeba Aqua de Jamaica (voda ze sušeného ibišku) nebo Horchata (sladká voda z rýže se skořicí).

Nad čím mi zůstává rozum stát je systém odbytu kvalitních farmářských výrobků. V Praze jsme milovali farmářské trhy na Kulaťáku. Byla to hotová kulturní událost a něco „spešl“. Tady se bio farmářské produkty kupují spíše „z charity“, na podporu místní komunity. Menší producenti totiž nemají dost prostředků na dodávání svých produktů do velkých řetězců typu Wallmart. Tam se dostanou jen vyvolení, co jedou masovou produkci, vyhnanou samozřejmě uměle. Ti mají dost peněz na to, aby přežili, než jim Wallmart za produkty zaplatí. Kvalitní zeleninu a ovoce tedy dostanete v malých, nenápadných obchůdcích a musíte vědět, kde je najít. 

SPOLEČENSKÝ ŽIVOT

Socializujeme se hlavně o víkendech, kdy pantáta nepracuje. Mám pocit, že za ty dva týdny jsme toho tady stihli víc, než za dva měsíce v Praze. Na víkendy sem jezdí rodiče pantáty, kteří v týdnu pracují na univerzitě v Queretaru (je to stát i hlavní město). Navštívili nás také jeho bráchové. Jeden z nich má pětiletou holčičku, kterou si naše holky hned oblíbily. Víkendy se tak nesou ve stylu rodinných setkání, výborného jídla, které vaří pantátova mamka nebo společenských událostí s přáteli. 

Včera jsme vyrazili za přáteli do Queretara, které jsem poznala už v létě na svatbě kamaráda. Bylo to milé setkání po třech měsících k příležitosti zahájení FIFA Championship v Kataru. Nechybělo skvělé jídlo barbacoa (které se jí především na severu Mexika), chillaquilles a dulces (sladkosti) a samozřejmě pivka.

Párkrát jsme se taky setkali s pantátovým kamarádem, co žije se svou německou manželkou v Mnichově. Teď jsou taky na delší dobu Mexiku, jako my. A tak jsme s nimi a jejich osmiměsíční holčičkou měli jedno playdate u nás na Sausforku, výlet do nedaleké „pueblo magico“ Peňa de Bernal (o tom zase příště) a zúčastnili se jejich „fiesta de bautizo“ – oslava ke křtu.

Většina přátel pantáty žije v ještě větších domech, než my. I tahle oslava byla v jednom takovém domě v nové čtvrti na okraji Queretara. Znovu jsem si připadala jako v mexické telenovele. Krásný dům, spousta krásně oblečených a upravených lidí, služebnictvo. Skvělá hudba, party stan a spousta skvělého jídla, kterému se nedalo, i přes protesty mého žaludku, odolat. 

Byli jsme se podívat i u našich sousedů v Tequisu. Mají také obří dům s obřím sklepem, který využívají jako hernu, bar, pracovnu a TV room. K oslavě Halloweenu tam měli výstavku Catrinas – barevné, nazdobené kostřičky, které vypadají jako z filmu od Tima Burtona. Vane se hystericky rozbrečela u jednoho mluvícího kostlivce v životní velikosti. A jako já bych asi taky měla co dělat, kdybych tam šla sama – myslela bych si, že zpátky živá nevyjdu. Už se těším, jakou výzdobu připraví na Vánoce :-).

V jejich pracovně mě uchvátila metr čtvereční velká deska z onyxu. Kámen je tu podstatnou součástí všech staveb. Nedaleko odsud se těží mramor a další polodrahokamy. Naše celá kuchyň a koupelny jsou z tmavého mramoru. Mramor působí luxusně, jako z reklamy na miliardářské vily. Já mám sice radši dřevo, protože kámen je na mě moc studený, ale v Mexiku mi to dává smysl – vedra. Navíc se dobře udržuje.  

A tak si tady žijeme svůj mexický sen. Užívám si prostor, bazén, saunu, možnosti, jídlo, kulturu, lidi a to, jakou jsou tu všichni přirozeně a upřímně srdeční a smíření se svou realitou tak, jak je. I holky tu vypadají spokojeně – mají víc životního prostoru, odpočatější rodiče a víc sociálních interakcí. Jsem za tyhle možnosti neskutečně vděčná a každý den za ně děkuju. 

Adios y abrazos!