S dvojčaty v Mexiku: mexické Vánoce a Cancún

Možná se ptáte: „A jak to bylo dál?“. Právě proto je tu další díl mexicko-české telenovely. Prosinec byl pro mě opravdu nabitý – zážitky i emocemi. Tak, jako mi posledně málem způsobilo infarkt setkání s černou vdovou, tak mi ho tentokrát málem způsobil střet s místními řidiči. Prožili jsme také pár dní v tropickém ráji. A taky byste asi rádi věděli, jak slaví v Mexiku Vánoce 🙂

HOLKY

Holčičky na začátku prosince začaly chodit. Né třeba nějakou mezifází pade na pade – chůze versus lezení. Prostě jen tak, ze dne na den. Začali jsme teda narychlo řešit, do čeho je obujem. V hlavě mi zněla slova našeho neurologa: „Tenčí podrážka, zpevněná pata a kotník.“ Tohle mi byl čert dlužnej – kupovat první boty v Mexiku, kde si sama nedojedu ani do sámošky. Naštěstí nás zachránila švagrová, která nám donesla botičky po svojí dceři. 

Holky vyrostly a začaly chodit

Vítězoslavně jsme holky obuli a následovala nejlepší groteska, co jsem kdy viděla. Holky v botách chodily jak po 5 pivech a značně je to zpomalovalo. Toho jsem se hodlala využít na blížící se dovolený. V životě by mě nenapadlo, že chůze s botama může být tak diametrálně odlišná. A těm videím se směju doteď, hotová matka roku! :-) Holky tu jinak rostou jako z vody. Poznala jsem to tak, že jim rohy našeho mramorového stolu nebezpečně míří do středu čela. Když jsme přijeli, míjely stůl o dobrých 5 cm.

LA VIDA MEXICANA

Na našem běžném životě se nic zas až tak moc nezměnilo. Pořád k nám chodí Betty, pořád se snažím trochu hýbat, pořád nakupujeme zeleninu a ovoce u farmářů v La Pasadita. Občas, když nestíháme, tak pantáta zajede pro nějaký home-made oběd, což je tady běžnou záležitostí. Nějaká starší doňa si chce přivydělat a tak vaří a místní to u ní s radostí kupují. Výhodou je, že se po tom nepotentujete. 🙂

Řízení ve stylu blbý a blbější

Křest ohněm jsem zažila při setkání s místními řidiči. Trochu jsem se osmělila a rozhodla se sednout za volant na trase Santiago de Queretaro (hlavní město státu Queretaro) do Tequisu. No ty vole, to jsem si na sebe teda upletla bič. Santiago se sice v mexickým měřítku řadí mezi relativně menší města, ale v reálu má přes milion obyvatel! 

Takže, abych to shrnula. Řídila jsem v dopravní špičce, kdy jel každý z práce. Stmívalo se, což znamená, že jedete téměř poslepu, protože vás protijedoucí řidiči oslňují nejen svými jezdeckými schopnostmi, ale také brutálně silnými světly ve výšce vašich očí. 

To byl jen začátek. Sotva jsem se napojila na městský okruh, zahlédla jsem ve zpětném sanitku. Zvyklá z Čech se hned uhnout, jsem se chtěla zařadit do vedlejšího pruhu a automaticky do něj začala najíždět. Blbeček vedle mě ale né, že by třeba zrychlil nebo přibrzdil. Schválně jel stejnou rychlost, aby mě blokoval. Nakonec jsem uhnula až po tom, co mi sanita svítila za zadkem jak vánoční stromeček.

To nejvýživnější mě teprve čekalo při sjezdu z dálnice, kde byla tma jak v pytli a já rozjetá, jak Pendolino. Zbytek se odehrál, jako v akčním filmu, tak si to představte ve slow motion. Já koukám směrem do napojovacího pruhu, jestli je tam volno. Pantáta periferním zrakem bystří neidentifikovatelný běžící předmět. Pak z ničeho nic křičí: „Brzdi!“. Do toho já řvu úlekem o oktávu vyšším hlasem, srdce až ve chřtánu a produpávám brzdu na podlahu.

Víte, co to bylo? Nějaký píčusek se rozhodl zkrátit si cestu přes exit z dálnice. V úplně černých hadrech, bez osvětlení. V tom šeru nebyl vůbec vidět, přebíhal z boku a do zatáčky a ještě šel jak na promenádě, protože přes rameno táhnul nějaký pytel. Když mi došlo, že jsem právě skoro přejela člověka, byla jsem v šoku a klepala se po zbytek cesty!

Týden na to proti nám jel zase někdo v protisměru. Je vám asi jasný, že jsem tady s řízením skončila. Jako Evropan prostě nemáte šanci se na to silniční peklo připravit. Lidi tu přemýšlí jinak, respektive nepřemýšlí vůbec. A tak jsem usoudila, že tady už nevládne ani zákon džungle, ale platí jediný pravidlo: „Blbý a blbější“. Ten blbější přežije!   

VIP kino

Nedávno jsme zavítali do kina na Avatar 2. Pro mě to bylo první kino po 3 letech. Šli jsme v pracovní době a měli tak celý kino skoro pro sebe. Jeden lístek vyšel asi na 100 Kč a zahrnoval luxusní kožený sedačky s polohováním nohou. K tomu jsme si objednali hromadu jídla, který nám pak borec nosil v průběhu filmu. A tak jsme celýho Avatara sledovali se zatajeným dechem vleže a neustále do sebe něco tlačili.

CANCÚN

Před Vánocemi jsme vyrazili s celou rodinou do Cancúnu. Vstávali jsme vražedně brzo – už ve 4:00h ráno. Teplota ukazovala 5 stupňů nad nulou. Letiště v Queretaru je od nás vzdálené asi 35 minut cesty a auto jsme nechali na letištním parkovišti za 1200 pesos na čtyři dny. 

Ještě vloni, když jsme někam jeli třeba jen přes noc, táhli jsme s sebou tisíce tašek a kufr od auta měli nafouklý, jak pátrací balón. Oblečení, zavinovačky, sterilizátor, kojenecké vody, bavlněné anti-blicí pleny, deky do postele, kočár atd.. Teď jsme se sbalili všichni 4 na 4 dny do 2 carry-on kufrů. Byla jsem na nás pyšná. 

O dvě hodiny později jsme přistáli na mezinárodním letišti v Cancúnu. Konečně jsem po těch mrazivých nocích chytla letní vibe. Došlo mi, jak moc mi chyběly palmy a pohoda na pláži. Odevšud se linul zpěv exotických ptáků a já si řekla, že bych tu mohla žít napořád. Holt jsem duší plážovník. 

Na chalupu do Mexika

Začala jsem proto nenápadně vyhledávat na mexických realitkách, na kolik by vyšla taková „chalupa“ na pláži. Tak jako Cancún je non real. Ale třeba na takový Playa del Carmen, která se mi líbí víc, protože není tak turistická, jsme našli luxusní apartmán. Tři pokoje, tři koupelny, kousek od pláže a se společným bazénem – asi za 4 miliony Kč. V hlavě mi vzklíčilo semínko dalšího snu. Časem je prý v plánu propojit Cancún s Playou vlakem. Autem to zabere asi 45 minut. A slyšela jsem, že časem má do Mexika létat přímý spoj z Prahy. Tak až budu mít volný čtyři mega, víte, kde mě najdete 🙂

Historie se opakuje

Ještě před dvěma lety bych na dovolenou v resortu ani nepáchla. Nebylo to pro mě dost akční. A teď? Teď jsem byla vděčná za ty každej den nový ručníky, uklizenej pokoj, jídlo, co nemusím vařit já a bordel po holkách, co nemusím já uklízet.  Takovou zajímavostí je, že jsme se úplně nevědomky strefili do stejného hotelu, kde byli před 40 lety rodiče pantáty na líbánkách. Dobrý, co? 🙂

Vzpomínky na Afriku

Hotel Gran Oasis Palm má dvě křídla a je propojený s dalším hotelem. V resortu je několik bazénů, SPA, 3 bufety, 5 restaurací a skvělá kavárna. Hned před hotelem je infinity pool s pool barem a pool lehátky, kde si můžete rovnou ten drink vychutnat (pokud s sebou tedy ovšem nemáte děti). To jsou přesně ty momenty, kdy mi myšlenky nostalgicky odbíhají k dobám, kdy jsem si coby bezdětná užívala na plážích na Zanzibaru, v Keni, na Bali, v Thajsku, Emirátech nebo na Playa del Carmen. Na tom, že mám děti, bych nic neměnila. Jen člověku se občas zasteskne, kdy měl trochu víc svobody.

Na druhou stranu, celý komplex je kids friendly. Pro větší děti tam mají i animované aktivity. Na roční dvojčata vám ale bohužel každý hodí z vysoka bobek. A tak jsme místo užívaček běhali furt za holkama. V reálu to vypadalo tak, že jsem v jedný ruce držela dítě, v druhý ruce Piňacoladu, na zápěstí navlečený plavecký kruh a v zubech buď dětský klobouček, plavky nebo plínu. 

Vodní živly

Holky byly z hotelu nadšené. Líbily se jim fontány v bazénu, chtěly se okamžitě zapojit do okolního dění s ostatními dětmi. Akorát jejich plavecké skills jim to ještě moc neumožňovaly. A měli jste vidět ty scény, když jsme je chtěli dostat z moře. Rodilý beach-ařky asi po mamince 😀 

Ve všech hotelových restauracích vařili excelentně. Jediná nevychytávka byla ta, že do restaurací na večeři se musela stát odpoledne fronta kvůli rezervaci. Večer už jste měli buď smůlu nebo si museli vystát jinou frontu do nějakého bufetu. Některé restaurace měly no kids a no beach wear policy. Na večeři jsme se vždycky prostřídali s rodičema pantáty. To byl jediný moment, kdy jsme konečně měli 1,5h pro sebe. 

Tipy na výlety

Pro zájemce o dovolenou v Cancúnu a odpůrce vorvanění na pláži. Nemusíte zůstávat jen na hotelu, ale vyrazit třeba do skvělých zábavních parků Xcaret (čti škaret) nebo Xel-ha (čti šelchá). Nebo na mayské pyramidy do Tulumu nebo Chichen Itza. Možností také je dojet trajektem na Isla Mujeres či prozkoumat Playa del Carmen a z ní pak na Isla Cozumel. Všude je krásně a všechno stojí to za to. 

Jediný, co se nedá moc naplánovat, je sargazo – nebo-li vyplavená masa odumřelých mořských řas. Je to tak pět let zpátky, co se sargazo začalo objevovat na pobřeží Mexika. Nejen, že vám to může trochu otrávit dovolenou, ale je to vlastně hrozně smutný, protože je to známka toho, že oceán umírá. Na hotelových plážích ho ale pravidelně odklízejí a nebo můžete vždycky skočit do bazénu. 

Horor na zpáteční cestě 

Cesta zpátky co do levelu příšernosti překonala i 14-ti hodinový let z Frankfurtu do Mexico City. Holky dostaly před odletem sladkou sušenku. A ten cukr je nakopnul natolik, že byly prostě nezvladatelný. Dokonce ani při vzletu a přistání nedokázaly vydržet na místě. Když jsme se je snažili udržet v klidu, byl řev. Když jsme je nenosili nebo s nima nechodili po letadle sem a tam, byl řev. 

Letadlo se rozdělilo na dva tábory. Ty, co nás litovali a ty, co nás proklínali. Někteří si dokonce demonstrativně odsedli 😀 Já to celkem chápu, nebývala jsem jiná. Vždycky, když jsem viděla do letadla nastupovat rodinu s dětma, modlila jsem se, ať sedí minimálně deset řad ode mě. A tak jsem se trochu bála, až na mě taky jednou přijde řada. Ale řeknu vám, že v tu chvíli máte úplně jiný starosti a nějaký hejtři vám jsou upřímně u prdele. 

VÁNOCE

Od příletu z Cancúnu nás postupně všechny pokosila nějaká viróza, včetně holek. Ty už skoro měsíc mají klasicky rýmu a nejde se toho zbavit. Pár dní po příletu nás čekaly ztv. Las Posadas. Ty mají tradici v křesťanství a jde o rodinná nebo přátelská setkání s přáteli a s rodinou. Někdo třeba (jako my) žije v zahraničí a tak je to příležitost, jak se alespoň jednou ročně vidět a společně pojíst, popít a pokecat. 

Las Posadas

Na posadě, kterou jsme hostili my v Tequisu (a měli jsme dokonce i party stan), se sešla menší část pantátovy rodiny. Byli to „jen“ bratranci a sestřenice, bez strýčků a tetiček, ze strany tatínka. I tak nás bylo kolem 30. No co na to říct, jedou to tu ve velkým 😀 pantátova babička má můj tichý obdiv – zvládla vychovat 6 dětí, z toho jedny dvojčata, a nezbláznit se přitom. 🙂

Na posadu jsme naštěstí nevařili my, ale objednali catering u mamky pantátova spolužáka ze střední. Všechno bylo naprosto luxusní. Měli jsme dokonce i bramborový salát. Pak Romelitos, které se prý jí tradičně na Vánoce. Je to mix kakaového omáčky mole, nopales (rozblemcaný kaktus) a rozmarýnu. Z nopales mi natahuje, jen co ho vidím, ale tady byl tak dobře rozvařený, že jsem si ho ani nevšimla a sežrala to na posezení.

Štědrý den

Na Štědrý den jsme se přesunuli do hlavního města, do druhého domu rodičů. K večeři jsme měli polévku z chřestu, Pierna Adobada, což je vepřová kýta, naložená ve speciální marinádě. Tu udělala švagrová a ta mi teda fakt chutnala. Pak taky udělala zapečené brambory se smetanou a žampiony. A dojídali jsme ještě bramborový salát. 

Po večeři jsme se šli projít. Vtipný je, že jsme sice měli vánoční výzdobu, ale neměli jsme ani vánoční stromeček, protože malý děti jsou v určitým ohledu podobný kočkám a mohlo by dojít k zakázanému uvolnění. Neměli jsme ani cukroví a ani si nedávali dárky. A hádejte co? Nikomu to nevadilo a byly to pro mě jedny z nejhezčích Vánoc.  Líbí se mi, že tady ty Vánoce nejsou o stresu a konzumu, ale opravdu o rodině, přátelích a společném čase.

Recalentados a shopping

Druhý den jsme obcházeli všemožné tety, u kterých byla další rodinná setkání v rámci tzv. recalentados. Volně přeloženo dožírání zbytků ze štědrovečerní večeře a další čas strávený pospolu. Výhoda tak početné rodiny je, že holky kolovaly z náruče do náruče a strhly na sebe veškerou pozornost. Vždycky se našel nějaký dobrák, který si s nima pohrál. Všichni jsou tu moc milí a mají k dětem vřelý vztah. A tak si holky skoro ani nevšimly, když jsme je svěřili hodným tetičkám a sestřenicím, a v mezičase si s pantátou odskočili na nějaký ten povánoční shopping. Buď do nového obchoďáku Paseo Queretaro nebo do Costco. 

Juriquilla a psí ráj

Navštívili jsme taky kamaráda pantáty v relativně nové a celkem posh čtvrti Juriquilla. Je to moje oblíbená čtvrť. V listopadu jsme tam byli na křtinách dcery jiného kamarády. Ty domy tam jsou opravdu dech beroucí. Navíc je tam odevšud nádherný výhled. Kdybych tu měla žít nastálo, tak bych určitě chtěla žít tady.

Pantátův kamarád tu byl jen na skok, protože se jinak s manželkou usadil v Puerto Vallarta, kde se jim slušně rozjíždí real estate byznys. Byli jsme teda rádi, že jsme se s nima mohli aspoň na chvíli potkat. Já o to víc, protože sdílí domácnost se 6 psy – pitbul, dobrman, čivava, rotvajler a další. Pantáta popíjel pivko a já byla ve svým živlu se psí smečkou 😀

Narcos nejen na Netflixu 🙂

Původně jsme v Santiagu plánovali zůstat týden, ale tamní dům je chladnější, než ten v Tequisu. Navíc tam mají schody do patra, což se ukázalo jako rizikový element v kombinaci s holek novou super schopností. A navíc nový soused z Dominikánský republiky je asi drogový dealer nebo tak něco. Vypadá jako Vin Diesel, reaggeton mu z jeho luxusní káry vyhrává jak městský rozhlas a neustále se u něj točí nějaká omladina taky v luxusních autech.

A tak jsme po třech nocích zvedli kotvy a vyrazili zpátky do Tequisu. Odpadly schody, teplota v domě naopak o pár stupňů vzrostla a drogového reggaetonera jsme nechali kdesi v dáli. A já si konečně oddechla po intenzivní socializaci. Rodinná setkání se mi moc líbila a cítila jsem s pantátovou rodinou dobře. Ale jako ty vado, mějte pořád uši nastražený na 100 %, abyste zachytili aspoň to nejdůležitější a pak na to nějak pohotově, smysluplně a vtipně reagovali v jazyce, který jste aktivně používali před 14 lety. 

ZOO WAMERU

Cestou do Tequisu jsme se, společně s pantátovým bráchou a jeho rodinou, zastavili v místní ZOO, která nese název Wameru. Najdete ji kousek od letiště. Jediné mínus je, že je hned u hlavní cesty a tak chudáci zvířátka poslouchají rámus ze silnice a čichají sajrajty z výfuků. Co se mi ale líbilo bylo to, že všechna zvířata vypadala spokojeně a dobře živená. 🙂

Mezi vámi a zvířaty není žádná skleněná zábrana, jen mříže. Takže kdybyste jako hodně chtěli, tak si můžete toho lva třeba i pohladit. Já si takhle skoro pohladila zebru a žirafu. Každé zvíře tak můžete pozorovat z bezprostřední vzdálenosti.

Třeba od nejnebezpečnějšího zvířete Afriky – hrocha – vás dělí jen asi půlmetrová zídka, kterou by podle mě v pohodě přelezl. Dnes se mi dokonce zdálo, že to fakt udělal. S pantátou jsme se shodli na tom, že to byl lepší zážitek, než na safari v Africe. Všichni jsme z té ZOO byli úplně nadšení a chystáme se zajít někdy znovu.   

SILVESTR

Spousta lidí Silvestr odsuzuje s tím, že je to jen legitimní záminka k tomu se ožrat. Já měla vždycky oslavy konce roku ráda. Byla to pro mě příležitost vidět se s přáteli, společně se pobavit a trochu si na sklonku roku zabilancovat. A pak, pod vlivem bublin, odpočítávat sekundy do ohňostroje a s napětím i nadějí čekat, co přinese další rok. 

Jako takhle, zvířátek mi je samozřejmě strašně moc líto, jsou to chudáci a prostě ohňostroje debilní. Ale i tak jsem se na ně vždycky těšila. Až do loňska, kdy jsem se modlila, aby mi ty petardy hlavně nevzbudily děti a proklínala každýho idiota, jehož rachejlte prolítla kolem mýho balkónu. 

Chlebíčky is a must!

Letošní Silvestr jsem to posunula na další level. Slavili jsme společně s rodiči pantáty a holkami. Na našem silvestrovském menu se objevila kukuřičná polévka pantátovy mamky, chlebíčky a salát made by me a výborné místní šampáňo. Na závěr každý snědl 12 kuliček hroznového vína – jedna kulička za každý měsíc v novém roce. Pak jsme se odebrali do svých komnat a já to před půlnocí zalomila. 

Nevzbudily mě ani ohňostroje, ani do ucha řvoucí děti. Nijak mě to ale nekonsternovalo, protože jsem v přímém přenosu sledovala už od pěti hodin odpoledne (našeho času) ohňostroje na Instáči nebo z videí kamarádek. To mi úplně stačilo.

Nutno ještě dodat, že jsem se zasadila o rozšiřování české kultury chlebíčkování jak v rodině pantáty, tak i v našem sousedství. Vyrobila jsem dvě domácí pomazánky – zelenou tapenádu a krabí. Česnekajdu by asi takhle úplně na začátku nerozdýchali. Odpoledne jsme se s výslužkou stavili u sousedů, kde jsme na oplátku dostali svařáka. Tím považuji tento bláznivý rok za uzavřený a těším se, co přinese ten další 🙂

Kamarádka se mě zeptala, jaké je moje slovo pro rok 2023. Zajímavá otázka. Ve vztahu s pantátou, s našimi dětmi a v souvislosti s mojí plánovanou knihou to bude určitě KOMUNIKACE. Letošní Vánoce a propojování českých a mexických tradic mi ukázalo, jak obohacující je poznávání něčeho nového a vybírání si toho, co vám nejlépe vyhovuje. Nevím, jakým slovem bych to vystihla, ale je to něco, co si chci určitě uchovat v tomto roce, i v těch následujících. 

Féliz aňo nuevo!