S dvojčaty v Mexiku: územím narcos na pohádkovou pláž

Doba čtení: 5 minut

Chvíli bylo ticho po pěšině, tak píšu a hlásím, že žiju. Můj útlum měl své odůvodnění, o kterém se rozepíšu zase příště. Dnes vás chci provést krásnou, leč nebezpečnou zemí, kde narcos dávají dobrou noc a ukázat vám pitoreskní pláž La Saladita. Připoutejte se, vyrážíme 🙂

TY NEJLEPŠÍ VĚCI PŘICHÁZÍ NEČEKANĚ

Po Novém roce se za námi stavili kamarádi Ric se svojí manželkou Johanou. Ricardo je pantátův kamarád ze školy, který žije už nějaký ten pátek v Mnichově. S Johanou mají desetiměsíční holčičku Lucíu, která je velká kámoška s našima holkama. A shodou okolností pobývali tři měsíce v Mexiku ve stejné době, jako my.

Ke konci novoroční návštěvy z Rica jen tak mimochodem vypadlo, že v neděli (bylo úterý) jedou na tři dny na La Saladita a jestli se nechce přidat. V La Saladita je sraz s dalšími společnými kamarády Franciscem, tak řečeným Tolucou, a jeho girlfriend Soniou. Toluco se s pantátou a Ricem taky zná ze školy a taky žije se Soniou v Mnichově.  Moc jsme se nerozmýšleli a nadšeně souhlasili. 

DÍKY VESMÍRE

Tím se mi jen potvrdilo, jak mocné jsou naše myšlenky. Od Cancúnu jsem totiž pořád myslela na palmy, moře a teplo. A říkala si, jak by bylo fajn být zase někde na pláži. Netrvalo ani měsíc a moje přání bylo vyslyšeno. Díky, vesmíre, jsi fakt kámoš 🙂  A tak jsme se sbalili a v neděli v 8:00 ráno vyrazili. Teploměr ukazoval 4 stupně – takže vamos a la playa. 

První zastávka byla pumpa na okraji Queretara, kousek před městem Celaya ve státě Guanajuato. Pár faktů o tomto státě: má hodně hospodářsky úrodné půdy, je celkem bohaté a taky nebezpečné. Lidé tu rádi poangličťují názvy měst (např. Celaya = Cela York, León = Leondres, Guanajuato = Guanawashington). Po důvodu nepátrejte 😀 Radši jsme jen projeli a zamířili do ještě nebezpečnějšího státu – Michoacán. 

ZEMĚ MOTÝLŮ, AVOKÁD A NARCOS

Stát Michoacán se pyšní nádhernou přírodou, plnou hor a vodopádů. Jednou z mnoha zajímavostí je migrace motýlů Mariposa Monarca, které můžete pozorovat v místní biosférické rezervaci El Rosario. V Michoacánu se taky  vyrábí výborné zmrzliny, které jsou vyhlášené po celém Mexiku.  

I Michoacán disponuje velice úrodnou půdou, která svědčí např. pěstování avokáda. To samozřejmě nezůstává bez povšimnutí místních narcos, kteří si z toho udělali celkem slušný byznys a vydírají místní farmáře.

Věděli jste, že nejrozšířenější odrůdou avokáda na světe je odrůda Hass? Je to proto, že má ideální velikost na uskladnění v bednách při transportu do světa, relativně malou pecku a hodně náplně.    

PUEBLO MAGICO NEBO DÍRA? 

Další chloubou Michoacánu je městečko Patzcuaro. To se pyšní označením Pueblo Magico. Tohle byl náš další meeting point s Rickem. Chtěl si tam dát oběd a procházku. Ale my s pantátou, jen co jsme tam vjeli, jsme prohlásili: „Ježiš co to je za shithole?“. A tak jsme tu jen natankovali, nechali holky proběhnout a pokračovali v jízdě. 

Abych zas ale Patzcuaru úplně nekřivdila, tak toto městečko je významnou a vyhledávanou kulturní destinací během Día de los Muertos (naše dušičky), protože odsud pochází typické oranžové (marigold) květy Cempasúchil. Kolem dušiček se sem sjíždějí lidé nejen z celého Mexika. My přijeli „jen“ o dva měsíce později, tak jsme měli smůlu 🙂 

JAK BEZPEČNĚ POZNAT NARCOS?

Od Patzcuara jsme stavěli až za tři hodiny. Přibržďovali jsme jen u mýtných bran, kterých bylo bezpočet. Myslím, že jsme platili dohromady asi 1000 pesos. Ono jednak nebylo moc proč stavět, protože kde nic, tu nic. Jen hory, kaktusy a orli. A přehrada Infernillo (v překladu „Peklíčko“), ze které čerpá vodu celé Querétaro.

Navíc jsme se báli, abychom nepotkali nějaký narcos, kterých je tu víc, než motýlů v El Rosario. Víte, jak poznáte narcos na první pohled? Většinou jsou oblečení jako obyčejní lidé, ale vozí si zadky v luxusních pick-upech s tmavými skly. My jedny potkali, když jim kleklo auto. Jistě pochopíte, proč jsme pomoc nenabízeli 😀

HOLA HOLA, PLÁŽ VOLÁ

Odpoledne jsme konečně dorazili na místo – beach house La Casa Esmeralda na pláži La Saladita, ve státě Guererro. Teploměr ukazoval krásných 30 stupňů. Dům je přímo na pláži, obklopený divokými palmami. Je to hotový ráj surfařů. Pantáta říkal, že tu deset let zpátky nebylo nic, jen prostá virgin beach a kdo tu chtěl surfovat, musel si rozhodit stan. 

Jelikož jsme naši účast potvrdili na poslední chvíli, museli jsme vzít zavděk tím, co (z)bylo.Tedy malý tmavý apartmán v přízemí, bez sea view. Ale co už, stejně budeme buď na pláži nebo na terase u Rica a Tolucy, kteří bydlí na druhé straně domu v patře s úžasným výhledem na moře. 

LÁSKA NA PRVNÍ POHLED

Na nic jsme nečekali, nahodili plavky a běželi k oceánu (Pacifik). Na pláži jsme měli sraz s Tolucou a Soniou. Na první pohled jsem se do této pláže zamilovala. Písek sice není úplně bílý tak, jako je to v Cancúnu, ale trochu tmavší. Nicméně pláž je okouzlující tím, že je člověkem téměř netknutá, autentická.  

Je lemovaná nádhernýma palmama, který nejsou očesaný tak, jako ty v Cancúnu. Sice musíte dávat pozor, aby vám nějakej kokos nespadnul na hlavu, ale s tím se naučíte žít. A za 30 pesos si můžete kousek od pláže koupit fresh coconut velký, jak fotbalový míč. No nekup to!

Holky byly na pláži ve svým živlu. Od Cancúnu milujou písek a moře, teda sorry, oceán. Akorát tahle pláž není moc kids friendly, jak jsme zjistili asi minutu po vstupu do vody. Přišla mega vlna a všechny nás spláchla. Holky naštěstí měly kruhy, tak je to drželo při hladině. Vane z toho měla dobrej den a chtěla ještě. Margotka, prdelka, utrpěla asi menší trauma a večer jsme ji nemohli dostat ani do sprchy. 

NEJLEPŠÍ PIŇACOLÁDA POD SLUNCEM

Počkali jsme na pláži na omračující západ slunce a potom vyrazili na véču do vyhlášené plážové restaurace Mareta, kde jsme si dali nejlepší Piňacoladu, co jsme kdy pili. Fakt, bez nadsázky. 

Na druhý den jsme dopoledne vyrazili na pláž. Margotka se už osmělila a zase si to užívala. Na střídačku jsme skákali ve vlnách a vyzkoušeli Boogie Board (krátké prkno, na kterém můžete vleže na břiše drandit ve vlnách). To bylo super. Pak už toho bylo na holky moc, proto jsme se vrátili na barák na polední siestu. Vane usnula na lehátku a Margotka v hamace. 

NEBUDU LHÁT, MĚLA JSEM BOBKY

Na odpoledne jsme měli s majitelem domluvené hlídání holek, abychom mohli s pantátou společně vyrazit na lekci surfování. Už několik let jsem si to chtěla vyzkoušet. Dokonce jsem se chystala na surf camp do Portugalska, ale pak mi do toho přišla svatba nejky v Keni. Konečně přišla ta chvíle. Byla jsem ráda, že do toho jdu napoprvé s pantátou, protože nebudu lhát – měla jsem z toho trochu bobky 😀

Jako takhle, věděla jsem, že to nebude žádná prdel, ale říkala si, že mám nějakou průpravu ze snowboardu. Instruktor se s tím moc nepáral. Trochu nám vysvětlil základy, třikrát jsme si to zkusili a po 10 minutách jsme šupajdili do vody.

JE UMĚNÍ SE VŮBEC POHNOUT

Překvapivě se mi podařilo postavit se hned napoprvé. Pak jsme to zkusili ještě asi 10x. Z toho jsem měla asi 3 úspěšné pokusy. I to bylo nad moje očekávání. Ale jako co mě nejvíc překvapilo bylo to, jak těžký je vůbec někam vleže popojet. Já pádlovala, jak kdyby mě honil žralok, a stejně jsem byla pořád na místě. 

Po pátý vlně už jsem neměla sílu a nechala se k dalším vlnám odevzdaně dotáhnout instruktorem 😀 V mezi čase jsem pozorovala ostatní surfaře – jak jim jde pádlování jako po másle a jak si s lehkostí užívají každou vlnu. Mě mezitím mořská voda protahovala dutiny vrchem i spodem. Po každý vlně jsem se modlila, abych 1) nedostala prknem po hlavě a 2) měla na sobě pořád plavky. Bikini holt nebyly ta nejlepší volba.

JÁ TO NEVZDÁM!

Sečteno a podtrženo – není to žádná sranda a potřebujete sakra dobrou fyzičku. Ale když jsem z boardu pozorovala zapadající slunce, palmy na pláži a pelikány, poletující nad hladinou, pochopila jsem, co je na tom tak cool. Na surfu jste absolutně svobodní a když to umíte, je to radost. Rozhodla jsem se, že tomu dám ještě šanci. Až vysmrkám ten hektolitr vody a přejde mě svalovka 😀

HAPPY BIRTHDAY, CUMPLEAŇOS FÉLIZ!

Ric tu taky oslavil narozky. V den D jsme si všichni zašli na luxusní masáž na pláži a vyrazili na slavnostní večeři do Marety. Vychytali jsme stůl s úžasným „instagramable“ výhledem a připili si Piňacoladou. Já s pantátou si dala specialitku, zvanou Costra. Je to grilovaný tvrdší sýr s nějakou náplní. V této Costře byly čerstvé krevety. Bože, to byla dobrota! 

Na druhý den jsme se neprobudili do toho nejlepšího rána. Původně jsme měli po třech nocích na Saladitě vyrážet do Ixtapy na další pláž. Lucy ale měla od předchozího dne horečky a v noci se jí přitížilo natolik, že museli nad ránem na pohotovost do nemocnice, která byla až ve městě Zihuatanejo, 45 minut autem. 

A tak jsme to po třech nocích zabalili a vyrazili na zpáteční cestu. Ric s Johanou a Lucy strávili na pohotovosti celé dopoledne. Pak je Toluco odvezl do sofistikovanější nemocnice v Morélii, hlavním měste státu Michoacán. Tam zůstali další dvě noci na pozorování a Lucy se naštěstí stabilizovala. My k večeru dojeli do Querétara a přenocovali u pantátových rodičů. 

Co dodat? Hezky jsme se prohřáli, poznali zase o trochu víc Mexiko a máme nádherné vzpomínky. Naše myšlenky opravdu mají kouzelnou moc a přání se plní. Stačí jen vědět, co chce, podpořit to pozitivními emocemi a pak na to zapomenout. Vesmír se postará tím nejlepším možným a naprosto nečekaným způsobem. Ale nevím, jestli bych do toho šla, kdybych věděla dopředu, jakou dohru bude mít návštěva Saladity pro nás a hlavně pro holky. Tak zase příště!

ADIOS Y ABRAZOS 🙂