S dvojčaty v Mexiku: Zlé předtuchy se naplnily

Doba čtení: 4 minuty

Před odletem do ČR se ve mně mísila směsice pocitů. Na jednu stranu jsem se neskutečně těšila domů – na rodinu, kamarády a na prostředí, které znám. Na druhou stranu mi najednou přišlo líto, že odjíždíme. Mexiko se mi dostalo pod kůži. Je škoda, že není trochu blíž. Třeba jako Španělsko, kam bych si občas odskočila na „chalupu“. Posledním pocitem byla úzkost. Většinou takový pocity mám, když se pak stane něco negativního. Nechtěla jsem být samonaplňujícím se prorokem, ale moje obavy se nakonec naplnily.

DEN ODLETU

V den odletu v poledne přijel řidič a napěchoval do auta našich 5 měsíců. Pak jsme si už jen zamávali s rodičema a bráchou Carlosem a just like that byl náš pobyt u konce. Poslední pohled na datlové palmy, poslední výhled na náš dům a na dům Lety a Javiera. Poslední „adios“ recepčnímu. A pak už jen úmorná cesta před námi. 

Do Mexico City to normálně trvá cca 2h. My to jeli 3,5h protože byly po cestě nehody a zácpy. Vane se v autě poblila. Naštěstí jsem na to myslela a vzala s sebou náhradní oblečení. Holky část cesty prospaly a ten zbytek jsme je zabavili iPadem (kde samozřejmě řešily rovnice o dvou neznámých, to dá rozum). 

Pantáta pak v autě nechal můj iPad. Nééé, jsme ztraceni. Bez iPadu fakt nevím, jak je v letadle zabavíme 🙁 Naštěstí o něj nepřijdu a v létě mi ho doveze jeden náš známý. Pro Mexičany holt nic není problém. Ani domluvit se ve skoro 9-ti milionovém městě na předání iPadu 😀.

Pak jsme hledali lounge, ve které bysme zakempili díky pantátově kartě. Vyšel nám až asi čtvrtý pokus. Bylo to naše útočiště na další 3h. Vzali jsme si křesílka a udělali si tam provizorní dětský koutek. Dali jsme si jídlo, provedli hygienu a kolem 9h večer se odebrali ke gatu. 

HISTORIE SE OPAKUJE

Tam jsme čekali asi hodinu. Holky mezitím usnuly. Pak nám sebrali kočár a holky se vzbudily. A my je museli rozmrzelé pořád chovat v náručí. Hell on Earth. Nastoupili jsme do letadla a… historie se opakovala. Nechali nás sedět asi 2,5h v letadle s tím, že zase nefungujou záchody. OMG, Lufthanso, opakovaný vtip přestává být vtipem. S Tebou už nikdy! 

O půlnoci jsme konečně vzlítli. S pantátou jsme drželi oči dokořán už jen silou vůle. Naštěstí jsme měli celou prostřední čtyřku jen pro sebe, holkám jsme stáhli Masha and the Bear alespoň do mobilů a letušky nám donesly pro obě postýlky. Někdy kolem jedné ráno konečně usnuly a my hned po nich. 

FRANKFURT AIRPORT NO MORE

Tím, že jsme letěli na noc, tak jsme velkou část cesty prospali. Takže jsme je pak nějak museli zabavit asi 2,5h. To bylo asi jako let do Cancúnu. A to se celkem dalo. Přežila bych i ten skok ze slunečného počasí do toho chladnějšího, ponurého. Co mě ale fakt nas*alo byl přístup zaměstnanců na letišti a to, že nám před letadlo nedali kočár. A to byl teprve začátek…

Museli jsme se vyškrábat až někam do druhého patra, ověšení jak vánoční stromečky, každý v náručí jedno dítě. Byli jsme rozespalí a ještě jsme museli na ten kočár čekat. Přitom mít ho hned u letadla je základem bezpečného pohybu na letišti s dětmi, které jsou víc mobilní, než rozumné – v kočáru imobilizujeme holky, pak řešíme zbytek. 

Po asi 10 minutách čekání nám ho teda milostivě donesli. Pantáta ho musel nějak složit. V ten moment došlo k zakázanému uvolnění a Margotka vběhla na přibližovací pás… A spadla. Během chvíle nastal neskutečný řev, my byli oba v šoku a celí od krve. Chudinka malá si ošklivě roztrhla malíček. 

„MOŽNÁ PŘIJDE O PRST…“

Na celým tom debilním velkým letišti neměli žádnou první pomoc. Nebyl tam ani doktor. Jen letištní zřízenec nám donesl náplast, kterou měl v autě. Dezinfikovat jsme museli antibakteriálním gelem. Nic jinýho po ruce nebylo. V totálním šoku a bezmoci jsme ještě museli projít security checkem, kde byli všichni příjemní, jak sedací část těla. Moc nechybělo, abych se tam buď nervově zhroutila nebo všechny ty dobráky od kosti poslala do míst, kde začínají nohy. 

Naštěstí jsme pak narazili na otevřenou letištní lékárnu. Chtěla jsem koupit obinadlo, pořádnou náplast a dezinfekci. Paní naštěstí byla duchapřítomná a když nás viděla, nabídla, že může zavolat něco jako „emergency“, ale že asi budeme něco platit. Řekla jsem jí, že mi je to jedno. Přišli asi do 5 minut a společně s lékárnicí a prodavačem hotdogů to byli jediný přívětiví lidé na celém Frankfurt Airport. 

Odebrali jsme se do baby koutku a pantáta mezitím hlídal Vane a věci. Kluci Margotce donesli plyšáka, řádně jí ránu vyčistili a profesionálně zalepili. A uklidňovali mě, že to není hluboké. Bohužel ale měli roušky a já byla dost mimo, tak jsem jim rozuměla, že: „she might loose her finger…“ Cože, tvl? Možná přijde o prst? Okamžitě jsem se orosila. 

V hlavě mi běželo, že je přeci tak maličká a nemůže přeci po zbytek života žít bez prstu. A jak to, že mi to oznamují s takovým klidem?! Musela jsem si okamžitě sednout na zem, aby to se mnou neseklo a chlapci ještě neměli práci se mnou. Naštěstí, když mě viděli, tak mi to radši ještě jednou zopakovali: „Není to hluboké and she might loose her fingernail.“ Uf, tyjo. Takže přijde možná o nehet, ne o prst. Dokonce mi nabídli, že ji odvezou do nemocnice, ale ujistili mě, že to není urgent a můžeme si zajít na pohotovost až doletíme do ČR.

ROZBREČELA JSEM SE

Už toho na mě bylo až dost a tak jsem se po jejich odchodu rozbrečela. Pantáta vzal holky do kočárku a jel korzovat po letišti a já se to snažila vydýchat. Do toho jsme ještě ani pořádně nevěděli, jak se dostaneme z Prahy do Liberce, kde jsme měli mít přechodné útočiště u rodiny do doby, než nám předají náš vlastní dům. 

Naštěstí mi do Frankfurtu zavolala teta, že by pro nás přijela. Aneb zázraky se dějí někdy na poslední chvíli, ale dějí. Původní letadlo, který mělo odlítat odpoledne, jsme kvůli delayi z Mexico City nestihli. A tak jsme letěli posledním letem v 10. Ten byl úplně natřískaný a i ten měl zpoždění. Do Prahy jsme se nakonec dostali po půlnoci. Celkové zpoždění bylo asi 6h. 

KONEC DOBRÝ, VŠECHNO DOBRÉ

V Praze nás už čekala teta s termoskou s horkým čajem. Byl začátek dubna a oproti Mexiku byla v ČR pěkná kosa. A představte si, že se nám do tetina super hyper vymakaného Meďouru všechno nevešlo. A tak jsme ještě v půl jedné ráno chytli toho posledního taxíka, co na letišti ještě stál, a poslali po něm část věcí našemu kamarádovi do Letňan. 

Kolem 2 ráno jsme konečně dorazili do cíle. Jelikož jsme byli podle původního času posunutí a měli asi 6h odpoledne, ještě jsme holky vykoupali a nechali je vesele běhat po baráku. Všichni jsme byli neskutečně šťastní, že jsme konečně doma. Chtěla jsem ještě dojet s Margotkou na pohotovost, aby se jí podívali na ten malíček, ale když jsem viděla, že s ním může hýbat a už o něm pravděpodobně ani neví, tak jsem si řekla, že jí už nechám v klidu. 

A tak skončilo naše mexické dobrodružství. Margotce po dvou týdnech opravdu nehet odpadnul. Trošku brečela, ale během pár týdnů jí dorostl nový. S pantátou jsme se zařekli, že takhle daleko už zas dlouho nepoletíme. Nejdřív tak za dva roky. Tak uvidíme, jak to nakonec dopadne. Příště se s vámi podělím o to, jaký nechtěný suvenýr jsem si z Mexika dovezla 🙂