Single nebo rodina – my jsme jeden hrdina!

Doba čtení: 8 minut

Dostávají se ke mně pozitivní ohlasy na moje články. Už dokonce i z širších kruhů nad rámec mé sociální bubliny. Ani nevíte, jak moc mě to těší a motivuje v tom pokračovat 🙂 Leč, jedna recenze mě trochu zaskočila. Jako jo, byla pozitivní, ale na jejím konci stálo, že po přečtení mých článků dotyčná neví, jestli chce někdy děti. Řekla jsem si: „Kurde, snad nebudu mít na svědomí vymření lidstva!“ A tak jsem se tentokrát rozhodla vyventilovat frustraci jinde a napsat něco jiného. Dnes se tedy zamyslím nad rodinným versus single životem. Nebojte, na sarkasmus zase dojde 😀

Nedávno jsem opět zavítala do bezdětného prostoru. Propustka na svobodu mi celkem bodla, protože celý týden bylo jedno dítě nemocný a druhý hyperaktivní. Do toho byly třicítkový vedra, před kterými se pantáta hrdinsky zdekoval do kanclu s klimatizací a já se doma vařila sama zaživa. Kličkovala jsem mezi zdravým a chorým dítětem a měla z toho hlavu, jak pátrací balón. 

SEN MNOHA MATEK – VEČER BEZ DĚTÍ

Užívala jsem si, že se můžu zas jednou vyfiknout. Aj na crop top došlo. Břicho sice ještě není tak vysekaný, jako u bezdětných kolegyň. Ale neva, dotáhla to sukně do pasu. Konečně jsem si připadala jako něco víc, než chodící výkrmovna, přebalovna, komandantka, uklízečka, pradlena, upomínka, tvořička nákupních seznamů a „to do“ listů. Byla jsem neposlintaná, neulepená, krásně jsem voněla a připadala si sexy. Skoro jako BK = before kids. 

Páteční večer bez dětí. Sen mnoha matek. Nemohla jsem tomu uvěřit a užívala si pohodu, mumraj okolo a to, že po mně nikdo nic nechce. Nahodila jsem se ne proto, abych oslnila potencionálního prince s bílým Meďourem, ale kvůli sobě. A aby to bylo všem jasno, vytáhla jsem zásnubák, který je jinak kvůli dětem pečlivě uskladněn v krabičce.

TOHLE TĚM SINGLES NEZÁVIDÍM

Jak jsem tak hibernovala s nealko drinkem a poslouchala kamarádčiny radosti a starosti, tak mi to došlo. Dva roky zpátky pro mě tohle nebylo za odměnu, ale nutný standard. Jak jinak utéct domácí samotě? Říkala jsem si, že tohle těm singles vůbec nezávidím. Tu nejistotu. Lidi jsou od přírody social animals a nikdo nechce bejt primárně sám. Ten, kdo je delší dobu single to tak určitě nemá dobrovolně. Většinou.

Co singláčům rozhodně ve změně stavu nepomáhá, jsou moudra typu: „No když on/a radši honí kariéru a pak se diví, že je sám/a.“ A co má jako do prd­­­*le dělat, když mu vztahy nefungujou a v práci exceluje? „Střídáš to jak ponožky.“ Tak jako on by člověk asi rád zůstal u jednoho, ale na vztah musí být dva, že. „Jseš moc vybíravý.“ Hmmm, možná. A nebo třeba už dotyčný sesekal téměř všechny požadavky na „beru téměř cokoliv“ nebo na „hlavně, aby mě měl/a rád/a“. A ono to pořád ne a ne přijít. 

GAME OVER

S každým novým „objevem“ svitne naděje, že teď už to třeba konečně klapne. A s každým dalším koncem jen pomyslně zabliká „game over“. Zůstává jen prázdno a milion otazníků. „Co teď?“ „Co dělám blbě?“ „Je chyba ve mně?“ „Budu pořád sám/a?“ „Co se mnou bude?“ „Jak bude můj život vypadat třeba za 5 let?“ „Nevypadám před ostatníma divně, že jsem pořád single?“ „Co víc/jinak mám dělat?“ 

Někdo je sám, protože se třeba bojí, že mu někdo ublíží a tak si podvědomě nebo záměrně staví kolem sebe zdi. Možná mu v tom brání nějaký prožitek z dětství nebo dospívání, kvůli kterýmu si nachází naprosto nevhodný partnery. Nebo dělá něco, čím toho druhýho odradí. 

PROČ JE TOLIK LIDÍ SINGLE?

Kolikrát jsem přemýšlela nad tím, proč je tolik lidí single. Myslím, že je to částečně dobou. Máme bezpočet možností a neskutečnou svobodu. To je samozřejmě super. Jsem upřímně ráda, že v naší společnosti má každý možnost být tím, kým chce a s tím, s kým chce. 

Fandím i LGBT komunitě. Každý má podle mě právo na to být šťastný – přirozeně a bez odsuzování. Nemám nic ani proti tomu, když si dva taťkové nebo dvě mamky chtějí pořídit dítě. Pokud ho zahrnou láskou a vytvoří mu harmonické prostředí, tak mu bude určitě líp, než kdyby ho někdo týral v heterogenní rodině. 

Jediný, co mi přijde absurdní, je to, že si na tom některý korporáty začaly dělat slušný PRko. Tak, jako bylo deset let zpátky „in“ zavádět „green policy“ a „social responsibility“ a prezentovat se tím všude možně, tak teď je zas evidentně cool nabarvit si firemní logo do duhova. Jako já nevím, ale kdybych byla na holky, tak bych si nepřála nic víc, než aby mě lidi obyčejně přijali. Nepotřebovala bych k tomu tyjátr v podobě masivních eventů. Stačila by mi všední každodennost. 

PARALÝZA ANALÝZOU

No nic, zpět k věci. Svoboda rozhodování a rozptyl možností nám sice dává šanci nezůstat hned s prvním Ferdou, kterýho potkáš v patnácti na diskošce. Tím si člověk bezesporu ušetří jeden až dva rozvody. Jenže vono všeho moc škodí. Příliš mnoho možností vede k paralýze analýzou. Vždycky se totiž najde někdo, kdo by mohl být lepší, než Pepa nebo Božka. Jenže to by se člověk musel zbláznit, kdyby měl furt čekat na „pana Božského/Bohyni“.  

Další věc je, že hledání ideálního protějšku se snížilo na „hraní Tetrisu“ při čekání na bus, na kámoše nebo při vykonávání potřeby. A když už člověk narazí na nějakýho toho Adonise nebo modelku, má od toho vztahu naprosto nereálný očekávání. Taky tomu moc nepřidá, pokud se spolu na prvním rande hned vyspí. Kde je jako pak nějaká sebehodnota nebo kouzlo dobývání? 

PRAVIDLO ZÁMKU A KLÍČE

Další problém je, že většina lidí ani neví, co hledá. Má naivní představu o ideálním protějšku a la romantické komedie nebo „péčko“, se kterými však normální smrtelník nemá co do činění. Asi nejběžnějším omylem je idea, že do dlouhodobýho vztahu, musíš jít jen s někým, u koho hned od začátku cítíš ohňostroje jak na Den nezávislosti. Jak jinak to má vydržet navždycky, hej? 

Jenže když se pak vystřílej všechny rakety, z „miláčka“ se rázem stává „hajzl“ nebo „bitch“. Ruku na srdce – kdo to tak aspoň jednou neměl. Jenže on třeba nemusí být hajzl. On mi jenom zrcadlil to, co mám v sobě. A tím „něčím“ myslím určitý mínění, který mám buď o sobě nebo o vztazích. Každý přesvědčení je pak neurochemicky spojený s nějakou emocí a frekvencí, díky který si podle pravidla „zámku a klíče“ přitáhneš do života odpovídajícího člověka. 

HRA NAŠEHO PODVĚDOMÍ

Lidi okolo nás jsou v podstatě jen figurky hry, kterou rozehrává naše podvědomí. Ukazují nám, jak to v sobě skutečně máme. A i když se role třeba obmění, scénář zůstává stejný, dokud s ním něco neuděláme. Vím, je to těžký přijmout a vstřebat. Chce to čas a trpělivost. Někdo třeba ani nechce, protože si zvykl být v roli oběti. 

Pokud ale chceš jiný výsledky, nemůžeš myslet, cítit a jednat pořád stejně. Je potřeba přestat nadávat a začít přebírat odpovědnost za vše, co se ti v životě vyskytuje. Uvědomit si příčiny a souvislosti toho, co se děje. Přehodnotit to, čemu věříš. Člověk by měl např. zpozornět, pokud z různých zdrojů slýchá stejné věci. Pravděpodobně je za tím nějaký vzorec. A je na Tobě, co s ním uděláš. 

V rámci posílení vlastní sebehodnoty je dobrý dát si emoční detox od vztahů, kvůli kterým ti není líp, ale hůř. A pozor. Toxický vztah můžeš mít i s jinak netoxickým partnerem. Může to být třeba super chlap nebo holka, ale je třeba po rozchodu a nemůže ti po emoční stránce dát teď tolik, kolik bys zasloužil. Chceš to? 

NEVÍŠ? ZEPTEJ SE, CO TI TO DÁVÁ

Když nevíš a situace je komplikovaná, zeptej se sám sebe, co ti to dává. Radost nebo nervy? Nemusíš ho/ji hned poslat k loji, ale postupně přesměrovat pozornost na to, co ti tu radost přináší, např. sport nebo jiný koníček, grilovačka s přáteli, venčení v útulku nebo jiná charita. Ideálně něco, co ti totálně odpoutá pozornost. Pro mě to byla salsa, ježdění na koni, psaní nebo lezení ferraty, bo mám brutální strach z výšek. A ti garantuju, že v tu chvíli nemyslíš na nic jinýho, než že už to chceš mít za sebou 🙂

Každá, na první pohled blbá, situace Tě má něco naučit. Kolikrát ses ve svém životě spálil/a, ale s odstupem času sis řekl/a „ještě, že tak!“ Je super se naučit pocítit vděk už když tou situací procházíš. Pak uvidíš každou situaci jako příležitost a každého člověka, jako učitele. To by ti mělo dát trochu toho vnitřního klídku.  

Někdy se stane, že přes stromy nevidíme les. Naše vnitřní přesvědčení nás může zaslepit natolik, že si nevšimneme, že před sebou roky máme super člověka, se kterým je nám prostě fajn. Že tam hned není jiskra? No a? Ta může kdykoliv vzplát. Je prostě dobrý ocenit to, co už máš a na tom stavět a budovat něco společně. Učit se jeden od druhýho, mít společný směřování, umět spolu mluvit, respektovat se a odpouštět si.  To je základem dlouhodobých vztahů. 

A tak jsem se po pár hodinách vrátila z bezdětného prostoru ke spícímu pantátovi a holkám. Sice jsem se už přes rok pořádně nevyspala, což se značně podepisuje na mé emoční vyrovnanosti, ale byla a jsem za to, co mám, neskonale vděčná. Všechno má něco. Problémy tu byly, jsou a budou – vždycky a všude. Jak říká Mark Manson: „Vyber si ty problémy, které ti stojí za to řešit.“ Mně každý pokrok holek nebo jejich upřímný smích, společně s pantátovým dobrým srdcem, utvrzují v tom, že tohle mi za to opravdu stojí. 🙂